Rozhovor s Michaelou Bakala: Až opadne hysterie, nezůstane kolem OKD nic

Jak věci kolem různých vyšetřování, trestní oznámení či invektiv kolem OKD ovlivňují rodinu, byznys i filantropické aktivity vás a vašeho muže? Není to příjemné. Nemluvím za společnost či Zdeňka, ale mám na to svůj názor. O OKD jsem slyšela často, když jsem pracovala pro ODS a ještě to vlastnili dřívější majitelé a částečně stát. Příběh firmy začal v momentě, kdy se stát v devadesátých letech rozhodl, že to už nechce vlastnit. Pak to nabralo vývoj: stát měl menšinu, kterou chtěli koupit tehdejší většinoví vlastníci, a přidala se skupina zahraničních investorů – nejen Zdeněk Bakala. Koupili soukromou společnost, začali rozvíjet byznys. Ceny uhlí byly v pořádku, investovalo se do modernizace a bezpečnosti, rekonstruovalo, restrukturalizovalo. Investoři vydělali peníze, byli vyhlašováni za příkladné podnikatele regionu, nejlépe řízenou firmu v Evropě tohoto typu, vstoupili na londýnskou burzu. To zní jako americký sen... Ale co se začalo dít pak? V určitém momentu se z toho stal politický problém a nebyl to jen problém OKD. Česko v té době mělo politiky, kteří očekávali, že se určitá skupina investorů bude chovat jako jiná skupina investorů a bude spolupracovat tak, jak se místním politikům bude, nebo nebude hodit. Jenže OKD byla veřejně obchodovatelná společnost s úplně jinými pravidly a kontrolou. Zdeněk ani nikdo jiný si s podnikem nemohl dělat, co chtěl. V roce 2012 pak přišla dlouhá krize, která poslala pod hladinu většinu, ne-li všechny důlní společnosti v Evropě. Mateřská NWR to aktivně řešila, OKD dostávala hotovost na udržení provozní činnosti. Přesto se v květnu 2016 představenstvo OKD rozhodlo podat insolvenční návrh. Všichni jsou chytří, ale podívejte, kde je OKD nyní. Skončilo v úpadku a nástupnickou společnost převzal stát. Vývoj se opakuje. Propad cen dostal firmu zase do vysokých ztrát. Na nákupu a hospodaření OKD zkrátka není nic zpochybnitelného. Prostě skupina investorů koupila soukromě vlastněnou společnost pod drobnohledem auditorů, burzovních regulátorů, globálních investorů a finančních úřadů ji řídila. Vůbec nevím, o co politikům jde.

Nebylo větším reputačním problémem 40 tisíc bytů patřících pod OKD, což s sebou neslo obří negativní emoci, a zároveň to bylo politikum od počátku? Může být. Možná to byl z komunikačního a politického hlediska začátek, ze kterého se vyvinulo to, co se dnes projednává. Ale vše je víc politikum než fakta. O tom jsem přesvědčena. O problému a vývoji jsem chtě nechtě slyšela a četla od devadesátých let. Chodilo to kolem mě. Nicméně kolem bytů OKD se při všech projednáváních, ať mezinárodních, či jakýchkoliv, ukázalo, že vše je v pořádku. Možná je to citlivá otázka a byla taky hodně zneužita. Populističtí politici v lidech stále živí plané naděje. Ale je potřeba se podívat bez emocí, co se stalo. Privatizační smlouva je veřejně přístupná, je možné do ní nahlédnout. Až opadne ten hluk a hysterie, nezbude nic, za co by měl být někdo trestán. Jenže někdo si po letech spočítal, že OKD kdysi vydělávalo nějaké peníze. A tedy stát měl za něj chtít víc. Nesmysl. Tak byznys ani trh nefungují. Kauza bytů nezprivatizovaných jejich nájemníky byla pochopitelnější pro veřejnost, působila silněji než kauza celého OKD jako taková. Myslím, že se to začíná celé vyvíjet a ukazovat, že je to celé víc politické divadlo. Není nutné se k tomu víc vyjadřovat. Vyšetřování a žaloby jsou postupně zamítány s tím, že vše proběhlo v souladu se zákonem. Něco pravda stále běží. Ale Zdeněk fakt nemá strach. Řekl, co ví, překládá u soudů všechny informace, které jsou relevantní. Za svým byznysovým rozhodováním si naprosto stojí a je otázka času, kdy se to prokáže. V Česku holt musíme přežít tento mediálně politický tlak, ale člověk i zjistí, že ho to zocelí, a ukáže se, kdo je kdo. Takže v soudních sporech si věříte? Naprosto. A kauzy, s nimiž je spojován byznysmen Pavol Krúpa, který dlouhodobě kritizoval nejen převod hornických bytů, ale situaci kolem OKD celkově – a váš muž na něj u amerických soudů podal žalobu za vydírání? On od počátku tvrdil, že chtěl Američany upozornit, kdo je Zdeněk Bakala. Jenže teď si lidé, například Adam Swart, kteří s panem Krúpou v Americe spolupracovali, uvědomili, že se stali součástí vyděračské skupiny. Swart přiznal, že za sdružením domnělé Koalice na ochranu horníků OKD stál ve skutečnosti on a že dostával zadání od společnosti Krupa Global Investments, což Krúpa stále odmítá. Důležité je, že v rámci dohody o narovnání Swart přislíbil, že zanechá dalšího obtěžování a poskytne potřebné důkazy v případu obvinění Krúpy. Především se za dezinformační kampaň omluvil. Podobných nájezdníků je více? Ne, jen tento. Ale tenhle byl finančně motivovaný, je to způsob jeho podnikání. Nebyli jsme jediní, „klientů“ měl víc.

Jak velký vliv mají věci kolem vašeho muže, vyšetřování a politická situace na to, že žijete v cizině? Náš odchod do ciziny nebyl tehdy pod žádným obchodním ani politickým tlakem. Plánovali jsme postavit v Praze dům, čekali jsme třetí dítě. Já se věnovala České Miss, Zdeněk tu měl velmi nainvestováno a rozvíjel další aktivity. Ale stalo se, byla to náhoda, že jsme se v roce 2009 odstěhovali do Švýcarska. Začali jsme více řešit vzdělání našich dětí i to, že naše investice nebudou jen v Česku, ale budou mezinárodní. Ve Švýcarsku máme hodně přátel, není daleko od Prahy, a dětem to dá možnosti soukromí i dobrého vzdělání. Všechny další politické tlaky přišly až o dost později, kdy jsme už žili několik let v cizině. Ve Švýcarsku jsme našli domov. Nebylo to tak, že bychom se sbalili a utekli. Rozhodli jsme se dobrovolně. Přesto trávíte čas i ve Spojených státech a v Jihoafrické republice. Jak to dělíte? Děti přišly před časem s tím, že by rády využily své americké pasy a že chtějí poznat USA. Tak jsme tam strávili jeden rok, chodily tam do školy. V roce 2012 Zdeněk investoval do vinařství v Jižní Africe. O pár let později jsme zrekonstruovali komplex, který je součástí vinice, a když jsme tam přivezli děti, sdělily nám, že tam našly domov. Žijeme tam jednoduchý život na farmě, v přírodě, jsou tam zvířata, jiný životní styl. Je to krásná, bohatá země. Našli jsme školu v Kapském Městě, kde budou v létě končit, a pak plánujeme vrátit se do Švýcarska. Tedy my se chceme vrátit do Evropy, děti tam chtějí zůstat, podlehly kouzlu Afriky. Jak se dá skloubit život na třech kontinentech? Vzhledem k tomu, že to jsou naše místa, dá se vytvořit systém. Není to nikdy překvapení, že zítra musím tam a tam. Máme tým lidí, který se stará o nemovitosti i o cestování. Ale pak je na mně, abych domyslela, kdo kdy kde musí být, v jakém čase. Na prvním místě je každopádně škola, úlevy děti nemají. Vždy se o vás říkalo, že jste perfekcionistka, měla jste vlastní kariéru, pracovní náplň. Uspokojuje vás tohle? Rodina, cestování, filantropie? Musíte vše řídit jako byznys a zároveň s citem. Myslím, že rodina se jako byznys musí domýšlet. V tom dobrém slova smyslu, aby měla organizaci, zabezpečení, definované role a děti pevné zázemí. Tedy nejen řídit stát jako firmu, ale i rodinu jako firmu? Řídit stát jako firmu je špatné sdělení od začátku. Byznys člověk dělá proto, aby měl profit. Stát nemá hospodařit primárně s pozitivním výsledkem. Má zabezpečovat služby, obranu, sociální pomoc, udržovat vyrovnaný rozpočet, definovat dlouhodobou vizi, priority a spoustu jiných úkolů. A co politika? Ani ta se nedá řídit jako byznys. Udělala jsem nějakou zkušenost v politice jako mluvčí ODS a tohle byl jeden z důvodů, proč jsem v ní dál nechtěla zůstat – jsem spíš řídící typ. Nevadí mi převzít odpovědnost, ale zároveň si to pak chci s vámi opravdu odpracovat. V politice sice máte nějakou politickou odpovědnost, ale ztrácíte kontrolu nad tím, co lidé udělají. Převodní páky jsou úplně jiné. I premiér a politická strana mají v řízení vlády nesmírně svázané ruce. To všechno je správně, ale člověk se pak musí chovat s obrovským respektem a musí přesvědčovat své partnery s vědomím toho, že jsou věci, které ani premiér, ani ministr, ani prezident nemohou garantovat. Musí se k tomu přistoupit s citem, aby nezneužívali pocitu, že mohou vše. Oni mohou hodně věcí, ale zároveň k tomu potřebují podporu ostatních. Když si zvyknou, že budou rozhodovat a podle nich se budou chovat ostatní, začíná to narážet na základní ústavní práva všech ostatních poslanců, senátorů, členů politických stran i obyčejných lidí. Jsou ty nárazy dnes větší, než byly dřív? Potýkala jsem se s tím, když jsem pracovala pro ODS v době Václava Klause. Říkalo se, že je to strana jednoho muže, ale on byl demokrat proti tomu, co vidím v některých politických stranách dnes. Ústavu a zvyklosti respektoval, i když byl prezidentem. Ač se mu mohlo něco nelíbit, byl například v konfliktu s Ústavním soudem, nelíbilo se mu, co dělala ČNB, nesouhlasil se zřízením krajů, byl kritický k Evropské unii, ale když to prošlo sněmovnou, respektoval to. Dnes se dostáváme do situace, kdy někteří představitelé opravdu tlačí až na hranu či za ni a neumožňují ostatním lidem či opozici, aby mohli adekvátně reagovat. Ze společnosti se stává nesmyslné bitevní pole, které ale nikomu neprospívá. To ale není jen v Česku, ne? Ano, podívejte se, s jak agresivní rétorikou nastoupil Donald Trump v USA, jak se tam odvíjí společenská debata. Nebo co se odehrálo v Británii ohledně brexitu. Nastupuje doba, kdy lidé chtějí silné vůdce a myslí si – oni to za nás vyřeší. Že čím jsou silnější, agresivnějším a působí větším alfa dojmem, že to půjde samo. Ale to je omyl. Ti nejschopnější nemuseli být hluční, mohli dodržovat zákony a uměli naslouchat i své konkurenci. Proč to tak je? Leností, zjednodušením si svého světa bez nutnosti mít vlastní odpovědnost? Obávám se že ano. Svět jde v cyklech a po období nástupu velké svobody, liberální demokracie a prosperity se společnost najednou vylekala, zda jdeme správným směrem. Logicky to s sebou nese rizika. Ale někteří si je odmítají připustit nebo je řešit nechtějí a raději se vracejí k jistotám, třeba i k nesvobodě.

Když mluvíme o Václavu Klausovi, jednou z vašich filantropických aktivit je i Knihovna Václava Havla. Nenaráží na sebe tyhle dvě vaše zčásti sice minulé, ale přesto pracovní aktivity z názorového hlediska? Václava Havla jsem znala od 90. let, když jsem spolupracovala ve Federálním shromáždění, pro Václava Klause jsem pak pracovala jako mluvčí. Nikdy jsem ale nebyla členem žádné politické strany. Věděla jsem, že je mezi nimi názorová rozepře, ale na ODS se mi tehdy líbilo, že dala základ systému politických stran. Havel byl nositel hodnot, postavení Česka a jeho vnímání ve světě. Byl důstojnou reprezentací v cizině, ideologický nositel toho, co by naše země měla znamenat. On byl státník, myslitel, dramatik, ale nebyl praktický politik, nikdy nezaložil stranu, netoužil do žádné vstoupit. Kdy jste začala tu animozitu vnímat? Pro ODS jsem začala pracovat po Sarajevu (kauza z roku 1997 vedoucí k pádu vlády Václava Klause, pozn. aut.). Havel byl ve svém posledním období a Klaus obhajoval svou pozici v politice. A bylo hodně členů a voličů ODS, kteří si Havla vážili. Včetně mě. V té chvíli se ukázalo, že u Klause existuje hlubší animozita, i osobní, která zvenčí pro mě nebyla vidět. Možná jsem ji nehledala, nechtěla vidět, ale došlo mi to plně až tehdy. Pak se ukázalo, že věc je daleko složitější. Došlo k opoziční smlouvě, ukazovalo se, kdo je kdo, naši zemi to poškodilo. I mnozí členové ODS byli z vývoje zklamaní a já myslím, že kdyby Klausovi na Česku opravdu záleželo, nestalo by se to či by to netrvalo tak dlouho – celé volební období. Jenže on se chtěl jen za každou cenu dostat zpátky k moci. Vyčítáte mu to s ohledem na to, kam se vyvinula role prezidenta Miloše Zemana a jak třeba mluvil o vašem manželovi? Je mi to spíš líto. Rozumím tomu, vím, jak přemýšlí, ale to neznamená, že s tím souhlasím. Oba – Miloš Zeman i Václav Klaus – sehrávali jinou roli na začátku 90. let a později. Anebo pro nás nebyla hned tak pochopitelná a až později se ukázala v plném rozsahu. V momentě, kdy se Václav Klaus stal prezidentem, udělala jsem první tiskovku na Hradě a naše cesty se rozešly. Teď jsou vaší hlavní pracovní náplní filantropické aktivity. Kolik peněz ročně do filantropických projektů dáváte? V České republice věnujeme ročně kolem 40 milionů korun na všechny naše filantropické aktivity. Další prostředky dáváme do zahraničních programů. Nejvíce investujeme do podpory vzdělávání, stipendium již od nás obdrželo více než 200 nadaných studentů.

Počítáte do filantropických aktivit i vydavatelství Economia, kde jste donedávna seděla v řídících orgánech? Filantropická aktivita v rámci našich investic jsem tomu začala říkat už před lety. Hlavně kvůli tomu, že to bereme jako službu české společnosti, a protože zásadní byly hodnoty, na kterých byl ten mediální dům postaven. Myslím, že lidé pochopili, že to je důležité i kvůli rozložení sil na mediálním poli, aby tady někdo takový byl. Nejsme jediní, jsou tu i další, co se snaží o hodnotnou žurnalistiku. Každopádně my jako investoři jsme si museli srovnat, do jaké míry je reálné mít kvalitní obsah, zajímavé vydavatelství a tituly, a jakým způsobem a zda to bude vydělávat peníze. Mediální trh se velmi proměnil, už neumí žít automaticky z prodeje inzerce, nepřijde automaticky 50 tisíc nových předplatitelů. Všichni se musejí opravdu snažit. Cílem bylo dát tomu profesionální management, rámec a pro všechny strategii, aby takové vydavatelství bylo za nějakou dobu ziskové. Stane se to někdy? Je to jeden z cílů. Jestli se k tomu někdy dostane – za rok, dva, za pět let? Vždy jsme to brali jako dlouhodobou investici. Navíc můj muž už před lety věděl, že to pravděpodobně bude i důležité mít v Česku vydavatelství, které bude hájit hodnoty, na nichž tato země byla po roce 1989 postavena. Mezi ně patří i svobodná média. Proto s manželem nejsme v orgánech společnosti, proto loni vznikla nezávislá, mezinárodně obsazená rada pro redakční nezávislost. Když navíc vidíme, co vše se dnes začíná zpochybňovat, ať odkaz Václava Havla, spolupráce s NATO, členství v EU, je o to důležitější, aby existovala poctivá novinařina, profesionální zpravodajství a komentáře postavené na faktech. Byla bych velmi opatrná bourat vše, co se za třicet let vybudovalo. Zapomínáme, co to vše přineslo za pozitiva, neuvědomujeme si, nedomýšlíme, co by se stalo, kdybychom do Evropy nepatřili. Je mylná představa, že Česko může být neutrální jako Švýcarsko. To je nesmysl. Je to nebetyčný rozdíl. Skončili bychom opět za pomyslnou zdí, přimkli se víc k Rusku, Číně, komukoliv. Jen k někomu jinému než k unii. Ale naše ekonomika je tak otevřená, malá a dnes závislá na Německu, že když ji zavřeme, zkrachujeme.

Zpátky k Economii. Mluvilo se o tom, že ji ročně dotujete 55 miliony. Kdy ji nebudete muset dotovat, kdy se vaše dlouhodobá investice vrátí? Economia má nyní obrovskou hodnotu jako taková. Jako investice, jako společnost. Rozhodně větší, než když jsme ji kupovali. Dostáváte nabídky na koupi? Ano. Je to téma, které se vrací, zájem je z různých důvodů. Roste tím i hodnota. Ale my nemáme jediný důvod ji prodávat. O koho jde nejčastěji? Naprostá většina jsou lidé, kteří mají v Česku nějaké zájmy. Stáhla jste se nejen z řídících orgánů Economie, ale také z představenstva poradenské firmy BM Management. Proč? Změnila se forma řízení. Předtím jsem byla víc aktivně zapojena, nyní daleko víc mého času zabírá filantropie po celém světě. Tady máme Zuzanu Řezníčkovou, aby řídila BMM, a v té chvíli to nemusí dělat nikdo další. Transformací prošla i LBM (firma provozující luxusní butiky, pozn. aut.). Byznysy, které nefungovaly, jsme prodali, to, co bylo zajímavé, v Pařížské zůstalo. Ale už se tomu nemusím denně věnovat. Můj muž se dál zajímá o finanční investice, nebrání se, pokud bude něco zajímavého, co bude dávat smysl, zde investovat, stejně jako to dělá jinde po světě. V řídící funkci máte ženu, vy jste dlouho ve vedení působila. Teď jste patronkou akce Top ženy Česka. Proč se v tom tak aktivně angažujete, je to typ filantropie? Je to pro mě přirozené. Pro Hospodářské noviny je to jeden z komerčně obsahových eventů, pro mě je to něco víc. Jsem patronkou projektu. Prošla jsem projektem České Miss, kde jsme vítězkám a mladým dívkám teprve dávali šanci. Tady je za všemi ženami již velká životní zkušenost, úspěch a příběh. Myslím, že si ženy mají pomáhat a že si zaslouží stejný respekt, šanci a odměnu jako muži. Jsem ráda, že tomu anketou Top žen Česka napomáháme. Je souměřitelné porovnávat tyto ženy? Jde o podnikatelky, manažerky v korporacích i o ty činné ve veřejné sféře. Máte pravdu, že je to složité a tu debatu vedeme celou dobu, co akci organizujeme. I porotcům musíte vysvětlit, co přesně se hodnotí. Posuzuje se výkon, společenský přínos a vliv, v případě podnikatelek jejich podnikatelský příběh. Zvítězit by měl někdo, kdo v daný rok udělal něco významného proti roku předchozímu, nikoliv automaticky zástupkyně největších, nejsilnějších firem. Nakolik je to výsledek dané ženy a nakolik její rodiny, firmy a PR kolem té firmy? Je to spojené. Když chcete uspět, nemůžete na PR zapomínat. Kdyby tyto ženy podcenily dar komunikace, měly by to složitější. Ale že bude v Česku daleko víc žen, které by si zasloužily v žebříčku být, je bez debaty.