Rovnoprávnost je proces. Kvóty v JAR způsobily jen opačný extrém, říká manželka bývalého prezidenta

Autorka: Kristýna Matějková, Hospodářské noviny Foto: Lukáš Bíba

Dnes třiasedmdesátiletá de Klerk stojí v čele nadace FW de Klerk Foundation. Je také patronkou Global Leadership Foundation, organizace založené jejím manželem, která sdružuje bývalé prezidenty, premiéry a další lídry z celého světa. Věnuje se také charitativní činnosti zaměřené zejména na pomoc ženám a znevýhodněným dětem. Tento měsíc přijela do Prahy jako jedna z hlavních hostek galavečera, v rámci kterého Hospodářské noviny rozdaly ocenění TOP ženy Česka za rok 2024 na pozvání patronky projektu Michaely Bakala.

Za prezidenta de Klerka jste se vdala v roce 1998, tedy v době, kdy byl velmi exponovanou osobou a Jihoafrická republika si procházela důležitým přerodem. Jaké to bylo, být v takové době po jeho boku? Váš manžel je v ten moment legenda a člověk, kterého všichni obdivují. Vy to nejste. Takže si musíte najít správnou pozici, abyste vždy byla blízko něj, ale ne před ním. A musíte si uvědomit, že všechny pocty nejsou pro vás. Jedna moje kamarádka mi jednou řekla, že v našem vztahu byl F. W. vázou s vodou a já jsem byla květinami. Tedy dekorace, která ale nemůže přežít bez vody. Je to propojené. Nebylo to úplně lehké. F. W. změnil podobu Jižní Afriky jako takové a řada lidí byla proti němu. Měl spoustu nepřátel, zejména bílých, kteří ho nazývali zrádcem. Černoši ho měli rádi. Vždy jsem měla pocit, jako že jsem součástí jeho ochranky. Dívala jsem se kolem sebe, zkoumala řeč těla lidí v okolí.

Co vás s manželem spojilo? Víte, trpím depresemi. Takže v momentě, kdy se necítím naplněná, musím se naplnit něčím zvenčí. Vždy jsem proto toužila najít nějaký smysl života a své místo na slunci. Cítím se šťastná, jen když jsem ve styku s lidmi. V roce 1989 jsem se setkala s F. W. a jeho manželkou. A viděla jsem v něm dalšího bojovníka, člověka, který se snažil zlepšit svět. A to mě přitahovalo a cítila jsem, že moje místo je po jeho boku. Bohužel jsme v té době oba měli manžela a manželku. No je to dlouhý příběh.

V kontextu sociálních změn v Jihoafrické republice – jakou roli v tu dobu hrály ženy? Popíšu vám to na příběhu. V roce 1995 jsem v Jihoafrické republice navštívila takové neformální sídlo, kde žili chudí lidé. Byla tam mladá dívka a byla v hrozném stavu. A doma na stěně měla pověšenou fotografii Brada Pitta. Stejnou, jakou měla v tu dobu v pokoji na zdi i moje dcera v Londýně. Já sama v té době tedy nevěděla, kdo je Brad Pitt. Bylo pro mě ale šokující, jak stejné ty dva oddělené světy byly.

Když jsem tam mluvila s dámami, které byly řekněme z podobného prostředí jako já, neuvědomovaly si, co se ve společnosti děje, a byly velmi izolované v rámci svých vlastních zahrad a domů. A černé ženy byly zase naopak v módu aktivistek, byly členkami Afrického národního kongresu (tamní socialistická strana, za kterou později úspěšně kandidoval na prezidenta i sám Mandela – pozn. red.) a bojovaly za vyšší dobro. Myslím ale, že základní problémy jsou pro ženy všude stejné.

Jižní Afrika patří mezi státy, které například zavedly kvóty, tedy povinné procento žen, jež musí být zastoupené v parlamentu či na kandidátkách politických stran. Jak se to osvědčilo? Mám pocit, že tam jsou ženy úplně všude. I pokud pro tu práci nemají dostatečné schopnosti. Tam se genderová rovnost vydala tím druhým směrem. Kyvadlo se tam vychýlilo, ale věřím, že stejně jako je to se vším, i tady se nakonec zastaví někde uprostřed.

Takže je rovnost pohlaví probíhající proces? To si myslím.

Máte nějaké rady pro mladé ženy, které si chtějí získat a udržet silnou pozici v prostředí plném mužů? Musí hlavně věřit samy v sebe. Musí věřit, že je někdo miluje, že jsou toho hodné a že dokážou cokoli. Zároveň ale nesmí vidět své kolegy jako soupeře. Omlouvám se, někdy mluvím hodně abstraktně, říkával mi to i můj manžel. Když k nám ale chodíval na oběd Mandela, řekl mi jednou, že to je dobře, protože prostřednictvím abstraktních myšlenek se rodí skvělé věci.

Včera jsem viděla rozhovor s Michelle Obamovou a mluvila o tom, že se o sebe v rámci společnosti musíme daleko více starat. V životě, v podnikání, všude se o sebe vzájemně musíme více starat a pak se nebudeme cítit osamělí. Protože se tak všichni často cítíme. Duševní zdraví je velkým tématem. A pokud bychom si to dokázali přiznat, mohli bychom si tolik pomoci. Všichni máme stejné problémy, strachy a chceme se cítit milovaní. Ale bojíme se odmítnutí.

Proč se toho bojíme? Protože to chce odvahu. Pokud bych k vám přišla a řekla vám, že mám problémy s duševním zdravím, jak můžu vědět, že vám můžu důvěřovat? Musíte si dovolit být zranitelná a není to lehké. Zranitelnost je ale naše hlavní síla.

Jste zapojená do spousty projektů a nadací. Jak si nacházíte čas sama na sebe? Už toho není tolik od té doby, co zemřel můj manžel. Představte si, že například jen mezi lety 2008 a 2018 cestoval do USA 35krát jen kvůli tomu, aby tam měl projev. To je hodně. V té době jsem se ráno probouzela a nevěděla jsem, ve kterém jsem státě.

Můj manžel byl ta moc, já jsem byla následovník. Když odešel, uvědomila jsem si, že musím převzít vedení nadace. První dva roky byly extrémně náročné. Teď na kraji čtvrtého roku máme mimo jiné nového ředitele. Ale stále cítím zodpovědnost a ptám se, jak by to můj manžel chtěl. Jak by chtěl, aby se rozvíjela Jižní Afrika a další témata.

Jak pečujete o své duševní zdraví jako někdo, kdo trpí depresemi? Musíte být hlavně otevřená vůči svému okolí. A musíte rozpoznat, kdy se to horší a scházíte z cesty. Jak stárnu, uvědomuju si, že si traumata z dětství neseme po celý svůj život.

Jak se s nimi vypořádat? Myslím, že je můžeme dostat pod kontrolu. Nebo alespoň se naučit rozpoznat, proč se cítíme tak, jak se cítíme. Jedním z nejčastějších je trauma, že nás někdo opustí. Ale není to tak, že by nám to rodiče dělali naschvál. Jako dítě potřebujete objímat, ale nemusíte to dostat. Jakmile si uvědomíte, že máte toto trauma, můžete se v dospělosti postarat o to dítě v sobě.

Co funguje vám? Chce to hodně práce. Musím neustále vnímat, jak jsem na tom emočně. Nemůžu se příliš fyzicky vyčerpat, protože to mě také stáhne dolů. A musím být blízko Bohu. Dostávám se tím i tak blízko mému manželovi, že mám pocit, jako by byl vedle mě.