Podle statistik je přede mnou třicet let práce. Rozhodla jsem se vrátit do školy a jít studovat psychologii. Možná si založím kliniku, říká podnikatelka a filantropka Michaela Bakala. S padesátkou podle ní přišel zlom a hledání toho, co dál. Jak všechny talenty a nabyté zkušenosti zúročit. O svém poslání, Jižní Africe, politice, filantropii i dětech hovořila s magazínem Newstream Club.
Autor: Tereza Zavadilová
Publikováno: Newstream Club magazín, září 2023
Vaše rodina žije v mnoha částech světa. Jak váš život a byznys narušil covid? Předpokládám, že zásah musel být větší než pro podobnou rodinu, která by žila na jednom místě.
Zasáhlo to všechny. Nevím, jak se nám to podařilo, ale tam, kde jsme se potřebovali pohybovat, jsme to nějak vymysleli, prošli jsme všichni covidovým testem. Já jsem vždycky trnula, když jsme měli celá rodina někam letět, že jeden z nás neprojde, a bude to všechno jinak. Nějak se nám tím podařilo proplout. Určitě jsme zvolnili, ukázalo se, že opravdu člověk může být na homeoffice a mít mnoho videokonferencí. Jde to. Děti byly také po určité období doma a učily se online, což pro nikoho nebylo příjemné, ani pro učitele, ani pro rodiče. Proto jsme zvolili USA, kde se výuka a všechno vrátilo do normálu nejrychleji. Naši blízcí měli strach, jestli neriskujeme. Říkala jsem, že v životě nemůžeme mít všechno. Naštěstí nikdo z nás vážně neonemocněl, prošli jsme tím obdobím víceméně ve zdraví, a díky tomu, že dceři zbývaly už jen dva roky střední školy, tak jsem říkala, že musíme chvíli vydržet v USA.
Proč zrovna Amerika?
Jak se říká, jestli slepice nebo vajíčko: začalo to tím, že nás covid místo do Švýcarska vrhnul do Ameriky, a vzal nám v té době možnost také dlouhodobě pobývat v Jižní Africe. Jestli je to dobře, nebo špatně, těžko hodnotit. Je to tak, jak to je. Děti jsou v Americe spokojené a uvidíme, kde zase za pár let skončíme. Takže toto léto už se stěhujeme do Kalifornie a já začínám od září chodit do školy. A děti také. Všichni jsme dělali přijímačky a přehlašovali jsme školy.
Takže se všichni budete vzdělávat v Kalifornii?
Ano.
K vašemu studiu se ještě dostanu, ale jaké obory studují vaše děti?
Jsou ještě na gymnáziu, většina z nich. Nejmladší dceři je deset, chlapcům 14 a 16, takže normální střední škola a nejstarší dcera byla přijata na více univerzit včetně Kalifornské v Berkeley a na Dartmouth, tak měla z čeho vybírat.
A k čemu inklinují?
Naštěstí v Americe nemusí moc nikam inklinovat, takzvaný „undergraduate system" dává možnost, že studují college a pak se rozhodnou, kterým směrem by se vydali. Dceři je 17. Školu začala velmi záhy, takže si myslím, že je moc mladá na to, aby úplně věděla, co bude dělat. Díky tomuto systému se ještě pár let může rozhodovat. Cítím z ní, že je spíše po mně, že to nevypadá na technické obory, ale něco soft, liberal arts. Možná byznys, ale to je moc brzo, opravdu je jí teprve 17 let.
A vaše studium? Vím, že jdete studovat psychologii. Zajímá mě něco o tom. Kam jdete studovat psychologii?
Jdu studovat na The Wright Institute v Berkeley. Je to tříleté magisterské studium, které se věnuje rodinné terapii a psychologii. Těším se moc a současně jsem na to hodně zvědavá. Rozhodla jsem se pro to, když jsem tak nějak začala přemýšlet, co bych ještě v životě chtěla. Před dvěma lety jsem oslavila padesátiny, tak na mě dopadla nějaká taková přehodnocovací myšlenka. Byznys už jsem dělala, filantropie je rozjetá, děti už mám téměř odrostlé, i když ta práce samozřejmě nikdy nekončí. Přemýšlela jsem, čím naplním zbytek svého života. Říkala, jsem si, sami podporujeme studenty na zahraničních univerzitách, tak proč také studium ve Spojených státech nevyzkoušet.
A ten obor?
Psychologie je mi pravděpodobně nejbližší. Také je to něco jiného, než kdybych šla studovat medicínu, to je dlouhé a náročné studium, to už by můj mozek asi nezvládnul. Toto si myslím, že bych snad zvládnout mohla. A je to obor, který používám každý den. V komunikaci, v každodenním styku s veřejností, s lidmi, s dětmi, se studenty, při pohovorech, v byznyse při jednáních, kdysi i v politice. Podvědomě ji využívám celoživotně, takže si k tomu jenom získám odborné znalosti a terminologii. Jestli se naučím něco nového? Doufám. Ale zároveň se budu na základě zkušeností doučovat teorii. Někdo se naučí prvně teorii, a pak to jde uplatňovat do praxe. U mě to předpokládám bude v téměř 52 letech kombinace obojího.
Zájem je u vás primárně seberozvojový, akademický, anebo si myslíte, že to opravdu můžete profesně využít?
Já bych chtěla, ale vedeme spolu tento rozhovor příliš brzy. Po dokončení studia a odpracování určeného počtu hodin mohu požádat o licenci, abych mohla pracovat minimálně v Kalifornii a možná to můžu rozšířit na Spojené státy. Ještě jsem si nezjišťovala, jestli mi mé vzdělání umožní působit jako terapeut po celém světě, ale předpokládám, že ano. Mám takový svůj vnitřní plán. Díky tomu, že investujeme hodně do filantropie, vím, že zrovna Kalifornie má velký problém s mentálním zdravím. Lidé se tam potýkají s problémy kvůli zdravotnímu systému, který v Americe příliš nefunguje. Je opravdu omezený a není k němu rovný přístup pro všechny, naopak, lidé, kteří to potřebují, tak zůstávají mimo tento systém. Toto třeba trápí Kalifornii a San Francisco, žije tam mnoho lidí bez domova a důvod u většiny z nich je to, že trpí psychickými poruchami. Říkala jsem si, že bychom třeba mohli otevřít kliniku a působit tam. Znám tam již více lidí, kteří také studují psychologii a chtěli by ji dělat. Už dneska se mi také hlásí lidé, že by chtěli ke mně chodit na terapii, tak jim říkám, aby chvíli počkali. Dokážu si tedy představit, že bych působila i jako praktik. Myslím, že jsem poznala spoustu lidí, kteří jsou pod obrovským tlakem odpovědnosti, ať už v politice, nebo v byznyse. Já v sobě spojuji zkušenost ze všech těchto oblastí a třeba i s problémy vysoce postavených manažerů bych uměla pomoci.
Tématem našeho magazínu je smysl a poslání. Říkala jste, že pro vás ta padesátka byla přelomová, což je asi v životě normální, je to nějaká chvíle, kdy člověk bilancuje, přehodnocuje, rozmýšlí nové plány. Přemýšlela jste i o tom, co je vaše poslání, dívala jste se i takto na svůj život?
Ano. Pořád si říkám, že se jednou moje zkušenosti zúročí. Podpora studentů, děti, cestování, politika, byznys, komunikace, společnost, média, teď ta psychologie. Přemýšlím nad tím, že by byla škoda, aby se nezúročily i mé řídící a organizační dovednosti, a toho asi nedosáhnu tím, že budu okopávat zahrádku. Takže bych měla najít nějakou pozici, kterou ještě nemám přesně dopracovanou nebo jsem zatím nepřišla na to, v čem specificky by se moje zkušenosti dali zúročit, aby to dávalo smysl. Toto je takový mezikrok, že se budu cítit ještě více potřebná nebo pomáhající. Ale já o sobě vím, že můj dar nebo talent je osobním postoji, veřejném působení, styku s lidmi, s veřejností, formování nějakých názorů, podpora podobných programů, přednášky, terapie. Je to něco, co musí být spojené s tím, že mi vydrží mozek a budu moci mluvit a budu se stýkat s lidmi. Tam já vidím svoji hodnotu nebo zúročení.
Že byste začala více odpočívat, to neplánujete?
Neplánuji, že bych přestala pracovat. Neuvažuji o tom, že nebudu dělat nic, protože tak ani nejsem přirozeně nastavená. Chtěla bych být aktivní do poslední chvíle, třeba začnu psát, nevím. Teď naštěstí mám čas a mohu se soustředit hlavně na studium. Naučím se něco nového, otvírá mi to další pole působnosti. Také ještě nemusím nikam spěchat - nejmladší dceři je devět let, tak to mám ještě dalších minimálně osm let, než půjde sama na studia nebo než opustí domov. Příštích pět až deset let tedy program mám, a co bude za deset let, nevím. Třeba tady už nebudu, ale předpokládám, že ano, protože my ženy se údajně dožíváme průměrně vyššího věku, dokonce přes 80 let. To znamená, že když jsem doteď pracovala 30 let, ještě jeden stejně dlouhý úsek mám před sebou. Tak to se toho dá stihnout ještě hodně.
Kdybyste se na to podívala obecně, co si představujete pod tím slovem poslání? Je to výraz vlastní osobnosti ven, výraz zkušeností?
Řekla bych, že poslání každého člověka je dáno tím, co může. Tobě bylo dáno, tak to můžeš předat dál jiným. To jsem měla v sobě už jako holčička. Chtěla jsem vždycky někde pomáhat, do něčeho se zapojit. Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, takže to pro mě od malička znamenalo službu bližnímu. Ta odpovědnost, že když ti bylo dáno, tak je to proto, abys s tím mohla něco vytvořit. Nikoli pro sebe, ale pro své okolí a pro společnost. Vím, že to zní nadneseně, ale tak to cítím. Proto říkám, že neslibuji, že vymyslím něco vědeckého, asi nic zásadního neobjevím, ale zase mohu lidem pomoci v jejich osobní rovině nebo v nějakém rozvoji.
Říkáte, že jste vyrůstala v křesťanské rodině. Je pro vás víra nějakým způsobem důležitá, nebo je to určitý nezpochybnitelný základ, který někde tam je, ale aktivně se v této oblasti neprojevujete?
Základ tam je a já ho už neumím oddělit, protože jsem v tom opravdu vyrůstala od narození. Nemám moment, kdy bych řekla, teď jsem začala věřit a teď už nevěřím. Ale podle mě to byl dobrý základ, ačkoli nejsem v církvi nijak aktivní. Podle mě, bez ohledu na to, kdo jsme a odkud pocházíme, každý z nás něčemu věří. Já to beru jako osobní otázku a nehodnotím ostatní lidi, někdo řekne „já věřím sám v sebe“, někdo řekne „věřím v Ježíše Krista“, někdo řekne „věřím v něco nebo ve vyšší moc“, někdo věří v přírodu, a já se k těmto otázkám ani nevyjadřuji, protože každý z nás vlastně něčemu věří. Každý z nás je věřící.
Zeptala bych se trochu prakticky. Jak to tedy teď máte? Žijete v USA, jezdíte do Česka, ale jezdíte ještě i do Švýcarska, do Afriky. A jak si dělíte rok?
Respektujeme školní rok dětí. Přizpůsobujeme to, a pokud cestujeme sami s mužem, vždy je tu někdo, kdo se o děti nějakou dobu postará. U nás je to kombinace, že buď cestujeme celá rodina, nebo cestujeme jenom s manželem, někdy cestuje jenom manžel a někdy cestuji jenom já. Nám se to tak dobře překrývá. Teď nás čekají dva nebo téměř tři měsíce prázdnin, tak ty budou určitě naplněné cestováním.
Hlavní domov budou tedy teď USA a Kalifornie. Třeba v aktivní politice svoje poslání nevidíte? Že byste si za čtyři roky řekla, že budete kandidovat sama, například na českou prezidentku?
V horizontu pěti až deseti let určitě ne. Alespoň tady to máme zjednodušené. Co mě napadne, až se mi bude blížit šedesátka, to nemůžu nic vyloučit. Ale zase na druhé straně možná do té doby už budu mít myšlenky někde jinde a bude to všechno jinak. Teď to není nic, nad čím bych uvažovala do takové míry, že bych řekla, připravuji si kampaň na prezidenta.
Myslím si, že moje náplň a dnešní pozice mi nedává možná tolik vlivu a moci, ale zase mám více možností na více kontinentech ve více věcech, a také svobodu, kterou by člověk, pokud by vstoupil do české politiky, hodně omezil a svoje působení velmi zúžil. Není to něco, co bych opravdu upřímně aktivně zvažovala. Občas to v mém okolí probleskne, ale to se mi stává nejen v Česku, ale i v zahraničí. Ono se o tom jednoduše mluví, ale hůře dělá. Že jsem takový politolog amatér, to je sice pěkné, ale jestli bych byla úspěšný politik praktik, už si tak jistá nejsem.
Každopádně politika je ve vašem zájmu...
Ovlivňuje mě. Zajímá mě government, správa státu, fungování demokratických institucí, věnuji se tomu dlouhodobě. Pro mě to je něco přirozeného, i díky mojí pracovní zkušenosti s Václavem Klausem a s ODS. Moje první setkání s Václavem Havlem se datuje do roku 1991 nebo 1992. To byla jeho první návštěva na východním Slovensku. Já jsem v té době spolupracovala s Federálním shromážděním a dělala jsem z toho shromáždění zápis. Bylo mi 20 let a vedle mě tam seděl Václav Havel, Michael Žantovský, Karel Schwarzenberg a řešil se osud východního Slovenska, malá privatizace, už byla na stole romská otázka. V té době jsem politikou žila. Sice jsem 17. listopadu nestála na Národní třídě, protože jsem tehdy studovala Vysokou školu zemědělskou v Brně, takže jsme začali až v neděli a v pondělí, ale už 20. listopadu byla velká stávka na náměstí Svobody, kde byla nachystaná vodní děla. Rodiče mi říkali, jestli jsem si jistá, že tam opravdu všichni jdeme, a já říkám: „My nemáme jinou možnost!“
Co se týče veřejného působení, v Česku jste asi s manželem nejznámější jako majitelé vydavatelství Economia a pak řady filantropických projektů. Co vám to dává?
Máme a měli jsme, díky mému muži, vliv díky řadě investic v České republice. Nikdy jsme toho nezneužili. Naopak jsme prostředky využili k tomu, že jsme je začali investovat nejenom do svobodných médií, ale do vzdělání nadaných českých studentů, kteří by si to za jiných okolností nemohli dovolit. Náš program Scholarship funguje téměř 15 let. Záhy jsme já a můj muž začali podporovat odkaz Václava Havla a Knihovnu Václava Havla.
To bylo kdy?
To bylo v době, kdy Václav Havel napsal své dílo Odcházení, které ani pro něj nebylo úplně jednoduché a jestli si pamatujete, byla to doba, kdy se začalo říkat, že Havla bylo dost. Nastupovala nová generace. V té době se hodně začala projevovat skepse vůči 90. letům, prezidentem se stal Václav Klaus, který byl celoživotním kritikem a konkurentem Václava Havla. Na druhé straně dominovala už úplně jiná skupina politiků, kteří se také zásadně neopírali o odkaz Václava Havla. V té době nebylo cool a moderní domýšlet, že pro Českou republiku bude opět v jednom okamžiku důležitý.
A to už nastalo?
Je důležité, aby byly uchovány hodnoty, které ztělesňoval nejenom on jako osoba, ale které formovaly celé naše moderní dějiny. Aby si učitelé a žáci a nastupující generace byli vědomi, proč se všechno odehrálo, jak se to odehrálo. K tomu Knihovna Václava Havla má velmi cenný archiv, obrazový, textový, plný lidských osudů a svědectví. Václav Havel byl jedním z hybatelů vzniku svobodného Československa, a jeho humanismus projevovaný i v zahraniční politice se nám teď vrací. Třeba i volbou Petra Pavla, který se k němu a k hodnotám pravdy tak otevřeně hlásí.
Nejde jen o vnitřní politiku. Na pozadí války Ruska proti Ukrajině je vidět, jak je cenné, že jsme se stali členy NATO a EU. A jsem přesvědčená o tom, že nás to chrání, přestože lidé občas nadávají na Brusel a na to, jak je zkostnatělý a že neví, co se přesně děje v jednotlivých státech, že je to takový nepříjemný úředník. Není to pravda, za celou dobu, co existuje EU, její členské země procházejí nejbezpečnější a nejziskovější érou. A teď logicky nastává otázka, co nás čeká?
Myslíte, že soudržnost Evropy je ohrožena?
My jsme si zvykli, že demokracie a spojená Evropa jsou norma. Poslední dvě generace, a bohužel i část mé generace, zapomněly na to, že naši rodiče zažili období rozdělení světa na východní a západní blok. Naši prarodiče zažili ještě období druhé světové války nebo se narodili před druhou světovou válkou. Z jejich pohledu by tito lidé měli být více méně spokojení, protože mají srovnání. Pamatuji si, že moji prarodiče byli nadšení z 90. let, protože je nikdy nenapadlo, že se toho dožijí a jaká je to úžasná doba.
V dnešní době vidím vystrašenost a nespokojenost některých lidí. Je dána určitě tím, že ne všem se daří stejně, to je logické. Tady je důležité, aby měli všichni stejné příležitosti. Jak jich využijí, to už je také na nich. Tady se nám vrací pořád minulý režim, který sliboval lidem, že se všichni budou mít stejně. To je samozřejmě lež, už tenkrát to byla lež. A jestli to někdo slibuje dnes, tak vědomě uvádí ostatní v omyl. Na druhou stranu je pravda, že stát musí myslet na lidi, kteří se opravdu dostanou do problémů.
Jak se k tomu dá přistupovat pozitivně?
Třeba pro mě je důležité, že podporujeme nadané studenty, kteří studují a dospějí v zahraničí, ale většina z nich se vrací do České republiky. To znamená, že zemi pak pomáhají. Řešení těchto dlouhodobých cílů anebo krizí je jedině v kvalitním vzdělání. Budeme je lépe chápat, rozumět jim, budeme o nich umět hovořit, bude se o nich psát. Potom lidé mohou samozřejmě očekávat nějaký program a dlouhodobé řešení, jinak budou lítat zprava doleva, osloví je každý, kdo jim něco naslibuje. Ani v soukromém, ani ve studijním, ani v pracovním životě krátkodobé cíle a zkratky z mého pohledu nikdy nefungují a nemám je ráda.
Když jsem organizovala soutěž krásy, poslouchala jsem mladé dívky, jak říkaly „Teď se musím stát miss a můj život bude vyřešený“ a bylo jim 19 let. Já říkám „Ne, to je pouze první příležitost, tvůj život teprve začíná, nespěchej. To neznamená, že zítra budeš slavná, pozítří budeš bohatá a za tři dny se vdáš a budeš řídit nevím co. To je běh na dlouhou trať a udržet si si úspěch je daleko složitější, než ho jednorázově dosáhnout.“ Takto jsem se vždycky snažila vést sama sebe. Je to mnohem jistější, než udělat nějakou velkou ránu nebo vyhrát jednu věc a pak zůstat sedět nebo se zbláznit anebo to prošustrovat. Z mnoha věcí se může člověku zatočit hlava.
Věnujete se filantropii i mimo Havlovy knihovny či studentů. Co ještě děláte?
Před 10 lety jsme pomohli založit Aspen Institut Cental Europe, který vytváří platformu pro diskusi lidí z různých oborů s různými politickými názory. Je to obdoba amerického Aspen Institutu. Tam je to ale jednodušší, protože mají jen dvě politická uskupení. U nás je samozřejmě těch stran a názorů více. Hlavně ale udržuje transatlantické vazby, řeší otázky bezpečnosti, v poslední době se hodně hovoří o umělé inteligenci, o technologiích, jak naše životy začaly programovat. Ono se to neustále vrací na začátek ke vzdělání, ke svobodě, k odpovědnosti, kterou cítíme.
V naší nadaci ale kromě stipendií v zahraničí oceňujeme třeba i studenty architektury, vyhlašujeme Kaplicky Internship, ve spolupráci se školami architektury a designu. Oceněný student získává stáž v nějakém slavném architektonickém studiu.
Další programy zase podporují začínající novináře. Naše nadace pořádá mezinárodní letní školu žurnalistiky a intenzivní kurz investigativní žurnalistiky.
Jeden z vašich domovů je Jihoafrická republika. V posledních letech je tam turbulentní, obtížná situace. Jak se vám tam žije a co z hlediska filantropie podnikáte tam?
Díky Václavu Havlovi vzniklo před mnoha lety přátelství s manželi de Klerkovými - to bylo během jeho poslední cesty do zahraničí v roce 2011, před tím, než onemocněl. Frederik Willem de Klerk nastupoval na post prezidenta Jižní Afriky v roce 1989, byli s Havlem stejně staří, stejný rok narození, oba prožívali vztah se svou druhou životní láskou. Setkali jsme se u nás doma a vzniklo z toho přátelství mezi námi všemi. Naše debaty se často věnovaly právě osudu Jižní Afriky a pozdějšímu vývoji společnosti. Moderní historie JAR je pohnutá, s tou naší si je v mnoha ohledech blízká, jen vážnější v tom, že šlo o opravdový opresivní tvrdý rasistický režim.
Projevují se tyto problémy dodnes?
Země se potýká s různými bezpečnostními a rasovými problémy, řeší chudobu, covid, krizi, mají také velké problémy s migrací. Ale pořád je to svobodná demokratická země, a my pevně věříme, že to zvládne. Jihoafrická republika má jednu z nejmodernějších ústav, která se stala vzorem pro některé další země. Vzniklo Centrum pro ochranu Jihoafrické ústavy, kterou představili ještě exprezident de Klerk s tehdejším prezidentem Mandelou v roce 1996 a právě za tento mírový demokratizační proces získali společně Nobelovu cenu míru. FW vloni zemřel. Měli jsme možnost se s ním pár dní předtím ještě fyzicky obejmout a rozloučit se. Bylo to nesmírně dojemné, věděl, že odchází.
Rozhodli jsem se, že jeho ženě Elitě pomůžeme s ochranou Centra, nejen samotného odkazu FW, ale hlavně ve spolupráci s nadací Nelsona Mandely a jeho rodinou, ochraňovat a udržet Jihoafrickou ústavu, protože od ní se bude odvíjet celá další budoucnost systému země. Pokud se udrží v rámci tohoto odkazu, tak si myslím, že je šance, aby země krizí prošla pozitivně. Pevně tomu věříme. Jestli to tak nebude, nedá se nic dělat, to se v životě stává, ale my patříme k optimistům, kteří věří v budoucnost Jižní Afriky.
Založili jste tam nadaci?
Ne, Nadace FW de Klerka již existovala. Ale stali jsme se jejími podporovateli a časem jsem byla požádána, abych se do její činnosti více zapojila vzhledem ke svým zkušenostem s Knihovnou Václava Havla. Mohu tam nabídnout jiné zkušenosti, možná jiný pohled. Vloni mi Elita dala důvěru a oslovila mě, abych se stala i členkou správní rady nadace.
V JAR jste nějakou dobu žili, máte tam byznys. Spojujete se s Jižní Afrikou i do budoucna? Vidíte se tam dlouhodobě?
To je obtížná otázka. Ale zajímavé je, že naše děti, pokud mají říct, kde by chtěly v budoucnu žít, tak zmiňují Jižní Afriku na prvním místě.
Narodily se tam?
Naše tři děti se narodily v Praze, nejmladší dcera ve Švýcarsku. Ale Jižní Afriku braly od malička jako domov. Jezdívali jsme tam po určité období na dovolenou, potom jsme tam trávili delší dobu, chodily tam před pár lety chvíli do školy, to zase utnul covid, protože Jižní Afrika šla do tvrdého lockdownu, zrušili víza, škola byla jen online. Jak jsem říkala na začátku, v té době jsme se zase rozhodli, že se přestěhujeme do USA.
Jakým jazykem doma vlastně mluvíte?
První jazyk v naší domácnosti je angličtina. Děti mluví anglicky, francouzsky, díky škole v USA také španělsky a rozumí česky. My s manželem na sebe mluvíme česky. Francouzštinu bych chtěla dětem udržet, protože si myslím, že když už se jednou naučily francouzsky a chodily do francouzských škol ve Švýcarsku, tak aby o to zbytečně nepřišly.
CV
Michaela Bakala, rodným jménem Michaela Maláčová, pochází z Brna. Česká podnikatelka a filantropka, předsedkyně správní rady nadace Bakala Foundation, zakladatelka České Miss a vítězka soutěže Miss Československo pro rok 1991. Vystudovala obor filmové a televizní produkce na FAMU, v minulosti pracovala v oblasti PR, mimo jiné i jako mluvčí ODS.
Spolu se svým manželem Zdeňkem Bakalou založila společnost BM Management (dnes Bakala Capital) spravující jejich rodinné investice. U vybraných společností, např. mediálního domu Economia, Fórum Karlín či firmy Luxury Brand Management, se pak ze své pozice v představenstvech několik let přímo podílela na jejich strategickém vedení.
Michaela Bakala je členkou dozorčí rady Aspen Institute Central Europe. Je zároveň i členkou správní rady Knihovny Václava Havla, jejímž posláním je udržovat odkaz prvního prezidenta České republiky Václava Havla. Od roku 2011 je patronkou projektu TOP ženy Česka. Má čtyři děti. V současné době žije spolu se svou rodinou ve Spojených státech.
Fotogalerie
