Projev Michaely Bakala na konferenci Aspen Institutu “Overcoming Barriers to Growth”

Ve dnech 9. - 10. října se v Praze konala konference Aspen Institute Prague s názvem “Overcoming Barriers to Growth”. Při této příležitosti se účastníci konference ohlédli za 20 lety existence samostatné České republiky a zhodnotli své osobní i celospolečenské úspěchy či neúspěchy. Jedním z hlavních řečníků byla i Michaela Bakala, jejíž proslov si můžete přečíst níže:

Vážení hosté, přestože tu sedím za nadaci podporující vzdělávání, dovolím si připomenout, z jaké osobní zkušenosti dnes hodnotím vývoj České republiky v posledních více než dvaceti letech. Uvědomuji si čím dál tím více, že hovoříme-li o současnosti, měli bychom znát a připomínat naši minulost. Hovoříme-li o úspěchu a řešení pro naši budoucnost, musíme začít v rodině. Jen na pevných hodnotových základech můžeme jako jedinec i společnost stavět. Pocházím z věřící moravské evangelické rodiny - odtud pochází zaklad mých hodnot. Rodina byla přirozeně a výrazně antikomunistická, dědeček Maláč zemřel na následky komunistického věznění v 50. letech v uranových dolech, babička zůstala se čtyřmi dětmi sama. Můj druhý dědeček, evangelický farář, dožívá v Brně a jistě zažil mnoho pohovorů a setkaní se státní bezpečností, které nebyly příjemné. Tito lidé by si zasloužili dnes před vámi stát a hovořit o "překonávaní překážek". Byli to naši rodiče a prarodiče, kteří museli mnoho překonat, nevzdát se a zůstat na té správné cestě. Rok 1989 jsem prožila jako 18letá maturantka a stávkující studentka v Brně. Krátce na to v roce 1990 jsem uspěla jako modelka v USA a v roce 1991 jsem vyhrála Miss Československo. V Praze jsem vystudovala tv a filmovou produkci na FAMU, specializovala se na obor PR a pracovala v byznyse i politice. V roce 2003 jsem si založila PR firmu a rok na to odstartovala Českou Miss, se kterou v březnu příštího roku slavíme 10. výročí. Předsedám rodinné nadaci podporující české studenty na prestižních světových univerzitách, byla jsem u zrodu Aspen Institutu Prague, který s mým mužem podporujeme. Jsem členkou správní rady Knihovny Václava Havla, zasedám v představenstvu mediálního domu Economia a vlastním společnost zaměřenou na oblast luxury retail. Zároveň jsem maminkou čtyř malých dětí. Upřímně řečeno, nenudím se a hodně mi zaleží na tom, jak bude život v Česku vypadat v budoucnu. Ze všech aktivit je celkem zřejmé, že patřím k těm, kdo plně využili možností po roce 1989. I dnes patřím spíše k ostražitým optimistům, než odevzdaným a smutným skeptikům. Přiznávám, že jsem na začátku 90. let dala před studiem v zahraničí přednost lásce a neuvěřitelným možnostem domova - tehdy stačilo být mladý, mluvit částečně anglicky, nebát se a chtít něčeho dosáhnout. Byla jsem hrdá na svou zem a na Václava Havla, kterého jsem dokonce osobně poznala! Nejen jeho, ale i například Karla Schwarzenberga, tehdejšího kancléře, a zde přítomného Michaela Žantovského. Jsem nesmírně vděčná, že jsem to porevoluční období mohla zažít a povazuji ho za jedno z nejhezčích v mém životě. Tehdy jsem ještě netušila, že se o pár let později poznám s Václavem Klausem a budu tři roky pracovat pro ODS. Připomínám, že v té době byla ODS ve smluvní opozici se sociálními demokraty vedenými Milošem Zemanem. Z dnešního pohledu velmi cenná škola života. Musela jsem se naučit politicky myslet, komunikovat a pochopit složitost řízení politické strany a státu. S nadsázkou říkám, že jsem si začala díky teto zkušenosti barvit první šedivé vlasy a zařekla se, ze profesionální politika nebude můj obor... Osobně si myslím, že jsem posledních dvacet let plně využila, zhodnotila, nabyla zkušeností, šťastně se vdala - to je taky velká část úspěchu. Ale proč patřím k těm, co si nestěžují? Odkud se bere síla a odvaha brát osud do vlastních rukou? Hodně mi dali rodiče - hlavně hodnoty a lásku, zdravé sebevědomí a optimismus. Učili mě se nebát (já na to nevypadám, ale pořád se něčeho od malička bojím, a strach není dobrý rádce ani pomocník). Proto bychom se neměli bát práce, konkurence, kritiky ani odpovědnosti - to mě učila moje maminka - nevzdávat věci, dotahovat je dokonce, naslouchat, nenechat se odradit nezdarem a mít v životě více variant. Umět komunikovat (tatínek o párech koní...), obklopit se dobrými lidmi a být poctivý k sobě i okolí... Kladu si tedy otázku, proč se po dvaceti, relativně úspěšných letech, společnost hluboce rozdělila a proč místo oslavy dvaceti let České republiky čelíme skepsi a nespokojenosti? Část naší společnosti obepíná pocit křivdy, že jí něco uteklo, byla okradena, podvedena a cítí se ohrožena nejistotou. Dokonce jejich pocity a důvody chápu. Je nutné názor této části společnosti slyšet a respektovat. Vidím zároveň druhou část naší společnosti, která přece není malá a zanedbatelná, je soběstačnější, aktivnější, úspěšná a relativně spokojena - ALE!  není dnes slyšet a je to podle mě pro velká škoda. Zda se mi, že ta úspěšná a slušná část společnosti je přehlušena těmi, co si stěžují, zpochybňují a straší. Media a veřejný prostor je plny negace, afer, lží a hrubosti. Kdybychom dokázali tu silu všudypřítomné závisti, negace a nepřejícnosti proměnit v pozitivní motivaci, odvahu a odhodlaní, hned by nám bylo lip. To by byla paráda! Ale jak to udělat? Nebojme se dobrých skutku a příkladů! Nenechejme se otrávit a odradit. Přece by byla pro celou českou společnost škoda, aby opět mladí, vzdělaní, úspěšní a schopní lidé odcházeli pryč. Je nás odhodlaných dost a můžeme působit ve svém okolí - doma výchovou dětí, učitelé vzdělaním nejen akademickým, ale i sociálním a hodnotovým. Nemohu zapomenout na církve, které není slyšet, a když, tak v souvislosti s restitucemi a majetkem. Učme mladé lidi pracovat nejen kvůli penězům, ale i se zájmem o věc a hlavně potěšením. Stát by mel motivovat schopné lidi, aby se nebáli pracovat pro stát. Respektive, aby tam nepracovali lide proto, ze nikde jinde neuspěli či z vypočítavosti a pro vlastni prospěch. Někdo z úspěšných se může vydat do politiky, ale tam bych všechny upozorňovala na to, ze politika je samostatná profese a má úplně jiná pravidla a hlavně cíl, než byznys. Samotnému úspěchu Česka nestojí tedy teoreticky nic v cestě, dle mého názoru se nemáme na co či na koho vymlouvat, kdyžtak jen sami na sebe. Dřív jsme se mohli vymlouvat na područí monarchie, světové války, okupaci a později na komunistický režim. Dnes opět někteří hledají důvody neúspěchu jinde, než u sebe - systém, politici, strany, krize, kapitalismus, Evropská unie, všichni, co zneužívají dávky a pod. Uvědomuji si, že dnes po 20. letech opět diskutujeme a rozhodujeme o tom, zda popřeme vše, na čem jsme posledních dvacet let pracovali, a upneme se k rychlým, populistickým či extremistickým řešením. Stojíme před rozhodováním, zdali se budeme obracet více k východu, než k hodnotám západní Evropy a Spojeným státům. Chápu, že je těžké dnes lidem říct, že není rychlého, lehkého či bezbolestného řešení, že je třeba znovu začít tam, kde jsme původně začali. Je nutné připomínat hodnoty svobody a demokracie, a to i s chybami a riziky, které demokracie přináší. Nesnažit se měnit či bourat systém, ale lepe ho využívat, ochraňovat ho, respektovat ho a nekazit nepoctivostí. Je to o lidech, ne o systému. Jsem proto nesmírně vděčná za to, co mám, co jsem a co mohu i díky svému muži dělat. Dnes tu s námi není, ale tímto mu děkuji. Michaela Maláčová