Oslava 30 let svobody v Texasu

V sobotu 16. listopadu 2019 si Michaela a Zdeněk Bakala připomněli nejvýznamnější událost novodobých českých a československých dějin - 30. výročí Sametové revoluce na akci pořádané Spolkem amerických přátel České republiky (AFoCR) v La Grange v Texasu. Společně s účastníky akce nejdříve zavítali do Centra českého dědictví a kultury v La Grange, aby si prohlédli exponáty demonstrující historii, jazyk a kulturu Čechů z České republiky, Československa a Rakousko-Uherské monarchie, kteří si po emigraci zvolili za svůj nový domov Texas. Mezi hosty oslavy v Texasu nechyběli ani velvyslanec ČR v USA Hynek Kmoníček, honorární konzul ČR v Texasu Brian Vanicek, astronaut Andrew J. Feustel či Marlene Malek (viz foto č.1), vdova po Fredu Malekovi, zakladateli AFoCR. Samotná slavnostní akce byla zahájena představením Spolku amerických přátel České republiky, na kterou navázal video program znázorňující události roku 1989, které k Sametové revoluci vedly. Poté organizátoři předali Ceny vize občanské společnosti paní Rettě Chandler, zakladatelce Centra českého dědictví a kultury v La Grange, a manželům Rosenovým, zakladatelům Muzea českého centra v Houstonu.

Součástí oslav byl také projev Michaely Bakala, která se v něm podělila s přítomnými hosty o své vzpomínky nejen na to, jak listopadové události roku 1989 vnímala coby 18letá studentka, ale také na to, jaké to bylo vyrůstat a žít v šedi komunistického Československa před sametovou revolucí. „Československo bylo v mnoha ohledech smutnou zemí.  Ve vzduchu byl strach, skepticismus a rezignace. Lidé neměli naději do budoucnosti. A bylo to tak vážné, že někteří se dokonce rozhodli nepřivést děti do tohoto světa,” uvedla ve svém proslovu Michaela Bakala a pokračovala: „Dnes nemůžeme zapomenout na lidi, kteří riskovali své životy a skončili ve vězení, protože se rozhodli bojovat proti režimu. A mnoho dalších se rozhodlo opustit zemi a hledat svobodu, lepší život a příležitost studovat a plnit své sny, jako můj manžel.“ Zdůraznila, že sametová revoluce přinesla nejenom stabilitu, bezpečnost a prosperitu, ale take splnění snů o svobodném a otevřeném světě. Vzpomněla také Václava Havla: „Jsme hrdí na to, že podporujeme odkaz našeho prvního českého prezidenta a milého přítele Václava Havla. Byl skutečným hrdinou naší doby. Byl to něžný, ale silný muž s velkým srdcem a oddaností naší zemi a jejím lidem.“

Sametová revoluce podle ní přinesla do země naději, světlo, barvu a svěží vítr a spojila dohromady všechny generace. Příběh sametové revoluce přirovnala k hollywoodskům filmům, v nichž dominují právě příběhy s dobrým koncem. V tom sametovém československém zvítězila v roce 1989 svoboda a demokracie nad totalitou založenou na lži, propagandě, zbraních a strachu.  Ale stejně jako v každém filmu – boj pokračuje, protože i když jsou zlé nebo špatné síly poraženy, skrývají se a připravují svůj návrat. „A proto bychom neměli být v klidu a musíme se postavit politikům, kteří se pokoušejí přepisovat historii a potlačovat hodnoty, které pro nás Václav Havel zanechal a na nichž byla Česká republika vybudovaná,” uvedla závěrem Michaela Bakala a upozornila, že dnes, když slavíme 30 let české demokracie, je nezbytné, abychom nikdy nezapomněli, že ke ztrátě svobody může dojít docela rychle a někdy nenápadně, ale její navrácení je tvrdý boj. A proto musíme zůstat ostražití a aktivní a nesmíme dovolit, aby se naše společnost a svět znovu rozdělili – podle společenského postavení, barvy, strachu nebo náboženství.

Projev Michaely Bakala dne 16.11. 2019 v La Grange v Texasu Je mi velkou ctí být dnes tady. Jsem hrdá na to, že mohu tento historický moment slavit s vámi všemi zde v Texasu, s lidmi, kteří mají společný vztah k České republice – Československu – a její historii. Děkuji Marlene Malek, Jeho Excelenci panu Kmoníčkovi a celému týmu AFoCR (Američtí přátelé České republiky), a zvláštní poděkování patří našemu drahému příteli Fredu Malekovi, který nás opustil počátkem tohoto roku. Fred byl úžasný muž, který strávil svůj život ve Spojených státech ve službách této zemi, a přesto nezapomněl na své české kořeny. Pracoval tvrdě na zachování aktivních vztahů mezi Českou republikou a Spojenými státy. Bude nám velice chybět. Dnes je na nás, abychom pokračovali v jeho díle. Chtěla bych zde přivítat svého manžela Zdeňka a současně mu vyjádřit své díky a vítám také tři z našich čtyř dětí – hrdé občany Česka i USA. Zde mě poprvé uslyší mluvit veřejně o mých zkušenostech za revoluce. Toto je výročí dne, kdy se událo něco, co bude vždy blízké mému srdci. Marlene mě požádala, abych se s vámi podělila o své osobní zážitky. Vynasnažím se. Věřím, že mnoho z přítomných má své vlastní vzpomínky, a můžeme si je tak porovnat. Já jsem jednou z těch, kterým se česky říká „Husákovo dítě“ – Husák byl komunistickým prezidentem v sedmdesátých letech a vláda tehdy zavedla zvláštní opatření na podporu porodnosti mladých rodin. Nějaký čas to fungovalo, a tak mě tu máte :-). Ale zpátky do roku 1989. Tehdy jsem coby osmnáctiletá studentka Vysoké školy zemědělské stávkovala v ulicích Brna, svého rodného města. Proč? Co mě vedlo k tomu, abych se zapojila? O čem jsme přemýšleli a snili v té době? Zkusím vám to vysvětlit. Máte rádi hollywoodské filmy? Já ano, a zejména ty akční se šťastným koncem. Sametová revoluce by mohla být a vlastně je jedním z nich. Na jedné straně byli ti dobří, zastoupení Spojenými státy, a na druhé straně ti zlí, ze sovětského teritoria, a ti všichni se prali o celý svět a v reálu vyhráli ti dobří. Nám v Československu to pomohlo zbavit se komunistického útlaku… Svoboda a demokracie porazily totalitní blok, který stál na lžích, propagandě, zbraních a strachu. Jsem velmi šťastná, že mohu žít tento sen a být součástí tohoto nádherného příběhu. Ale někteří lidé možná již zapomínají, jaké to bylo vyrůstat v šedi komunistického Československa. Moje vzpomínky jsou však zřetelné, a já nikdy nezapomenu, že jsme to neměli lehké a nebyla to žádná zábava. Vyrůstali jsme ve světě plném „fake news“. Existovala tam jen jedna oficiální televizní a jedna rozhlasová stanice. Všechno vlastnil stát a všechno dirigovala komunistická vláda. Byli jsme okupováni sovětskou armádou a nějakých 40 let nás učili ruštinu jako hlavní cizí jazyk – to vysvětluje moji omezenou angličtinu s východním přízvukem :-), za což se omlouvám a děkuji vám za pochopení. Nemohli jsme říkat, co si myslíme, ve škole nás učili „fake“ dějiny. Nemohli jsme cestovat do zahraničí. Mohli jsme číst knihy či noviny, poslouchat hudbu nebo se dívat jen na filmy oficiálně schválené státem. Vše ostatní, lákavé a cizí, bylo rizikové a muselo se to k nám pašovat. Jen získat telefonní linku či koupit auto bylo dost náročné a čekalo se na ně i řadu let. Všichni byli vystrašení, protože jeden nikdy nevěděl, kdo ho poslouchá, sleduje a podává hlášení Státní bezpečnosti. To stát určoval, kdo může studovat a co, a jaké bude jeho zaměstnání. Mnoho lidí nemohlo studovat na vysoké škole (moje matka i manžel), a to z čistě politických důvodů, a řada lidí skončila u lopaty, navzdory tomu, že měli akademické vzdělání, svoji profesi. Dnes nemohu nevzpomenout těch, kdo riskovali své životy a skončili ve vězení proto, že se rozhodli bojovat proti tehdejšímu režimu (můj dědeček skončil na řadu let v uranových dolech). A jak my všichni víme, mnoho lidí se rozhodlo opustit tuto zemi a vydali se na cestu za svobodou, lepším životem a příležitostí studovat či naplňovat své sny (jako můj manžel)… Československo bylo v mnoha směrech skličující země. Vládl tam strach, skepse a rezignace. Lidé si nedělali velké naděje do budoucnosti. Někteří se dokonce rozhodli nepřivádět za těchto okolností na svět děti – ano, bylo to tak hrozné. Ano! A pak přišel závan změny a naděje! Očekávali jsme to, protože jsme měli informace z rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky… Pád Berlínské zdi. 17. listopad, stávka na Národní třídě v pátek večer, policie mlátí pokojné demonstranty se svíčkami a květinami v rukách, kteří volají „máme holé ruce“. To byl ten moment, který odstartoval či podnítil ten proces. A jak to bývá v každém filmu, byla zde i záhada. Celý svět byl šokován zprávou o smrti jednoho z pražských studentů. O 3 dny později se pak ukázalo, že šlo o agenta komunistické tajné služby, který byl ale živ a zdráv. Nic však již nemohlo zastavit chod událostí – celá země a studenti byli připraveni postavit se na odpor a vrátit úder. Proto je období listopad – prosinec 1989 jedním z nejlepších období mého života. Byl to čas naděje, světel, barev a svěžího závanu v naší zemi. Čas, kdy se sblížily různé generace. Čas, kdy jsem s nesmírnou hrdostí zpívala naši národní hymnu. Během týdny trvajících protestů jsme ani nevnímali to chladné počasí – lidé nám nosili horký čaj, peníze a jídlo. Spali jsme v prostorách vysokých škol. Používali jsme kopírky na rozmnožování zpráv a informací pro lidi mimo města. Vyráběli jsme transparenty a odznaky pro demonstranty. Mým nejoblíbenějším byl „Havel místo šavel“. Proto Václav Havel nazval tuto pokojnou revoluci „sametovou“. On byl skutečným hrdinou té doby. Byl laskavým a současně silným mužem s ohromným srdcem a oddaností naší zemi a jejímu lidu. V prosinci 1989 byla zvolena nová vláda, vedoucí role komunistické strany byla vymazána z naší ústavy a Václav Havel se stal prezidentem svobodného Československa… Byl to nádherný a živoucí příklad moci bezmocných. Se šťastným koncem! Ale ten příběh pokračuje dál. Sametová revoluce otevřela dveře našemu členství v NATO a naši cestu do Evropské unie –„Zpátky do Evropy“. Přinesla stabilitu, bezpečnost a prosperitu Evropě i České republice. Náš sen o svobodném a otevřeném světě se naplnil. Naplnily se také moje osobní sny. Všechno bylo najednou možné – cestování, studium v zahraničí, nové pracovní příležitosti, šance. A já využila většiny z nich. Cesta do USA byla pro mě inspirací, a také jsem se stala hrdou královnou krásy Československa (názvy této země se měnily). Mnoho lidí se mohlo vrátit zpátky domů a opět se spojovaly rozdělené rodiny. Žili jsme v euforii. Zpět do jeho vlasti to přivedlo i mého manžela, aby pomáhal budovat nový systém – demokracii a kapitalismus – rozvíjet tržní ekonomiku, přivádět investice a založit pražskou burzu cenných papírů. Můj manžel a já jsme vděčni za příležitosti, které se nám naskytly. Sdílíme spolu stejné hodnoty – odvahu, svobodu a demokracii. Považujeme za správné přinést něco na oplátku této zemi a její společnosti. Jsme hrdí na to, že můžeme podporovat odkaz prvního českého prezidenta a drahého přítele Václava Havla. Podporujeme také mladé, talentované studenty a svobodná média. Dnes, když slavíme 30 let české demokracie, je nezbytné nikdy nezapomenout na to, že o svobodu můžeme přijít velmi rychle a někdy i nenápadně, ale boj o její znovunabytí je těžký. Jako v každém filmu boj pokračuje. Zlo a nekalé síly byly sice poraženy, ale ne zničeny a chystají svůj návrat. Neměli bychom zůstávat v klidu, musíme se bránit těmto lidem, politikům, kteří se pokouší přepsat historii a potlačovat hodnoty, které nám Václav Havel zanechal, hodnoty, na kterých stojí Česká republika. Dnes opět vyrazily tisíce a tisíce Čechů do ulic Prahy a jiných měst – ne aby oslavovali toto výročí, ale aby připomněli světu, že existuje snaha omezit naši svobodu a demokracii. Politici se otevřeně snaží umlčet média, vnášet populismus, lži a nacionalismus do veřejné debaty. Někteří z nich se pokouší posunout naši orientaci zpět na Východ, směrem k Rusku a Číně. Musíme být bdělí a aktivní. Nesmíme připustit opětovné rozdělení naší společnosti a našeho světa – třeba kvůli sociálnímu postavení, barvě pleti, strachu či náboženství… Nikdy nezapomenu na to, jaký byl život na té špatné straně zdi. Václav Havel kdysi řekl něco, v co věřím i já: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Děkuji vám.