Text: Danica Kovářová
Foto: Adéla Havelková
Když vaše nadace Bakala Foundation na začátku tohoto léta slavila 15 let, zmiňovala jste, že každý rok, každý proces pohovorů a přidělování stipendií je jiný především díky studentům samotným a jejich osobnostem. Jak byste porovnala své prvopočáteční ideje se stavem, do kterého za ta léta dospěla?
Pro mne se naplnilo ještě více, než by člověk na začátku vůbec předpokládal. Ukázalo se, že potenciál výrazných talentů v České republice je, že se za rok objeví plus minus 200 studentů, kteří si zaslouží dostat se na nejprestižnější světové školy. Ze začátku jsme většinu studentů posílali do USA a Velké Británie, v poslední době už ale „zásobujeme“ instituce ve Švýcarsku, Francii a Dánsku. Když jsme nadaci v roce 2007 zakládali, tak se v mém životě odehrávala spousta změn v pracovní i osobní rovině. Byla to taková pozitivní tsunami. Čerstvý vztah se Zdeňkem Bakalou, nové možnosti realizace, mateřství. A jedna z věcí byl také počátek filantropické činnosti. Manžel už před naším seznámením byl zvyklý rozdávat prostředky na dobročinnost. Tím, že jsem si získala jeho lidskou důvěru a viděl, že dobře rozumím oblastem strategickým, produkčním, komunikačním, tak mě požádal, zda bychom se s našimi spolupracovníky společně nepodívali na možnosti filantropické, kam nejlépe zacílit. Díky našim přesahům mimo Českou republiku a tomu, že byl Zdeněk vždy přesvědčen, že vzdělání je nejlepší investice, se program nadace vykrystalizoval docela rychle a jasně. On sám se v komunistickém Československu potýkal s tím, že mu nebylo umožněno studovat, proto ostatně také v 80. letech emigroval. Americká společnost mu dala šanci. Mohl studovat na velmi dobrých školách jako je Berkeley v Kalifornii nebo Dartmouth v New Hampshire, kde získal finanční a byznysovou specializaci. Pak začínal na Wall street, pracoval v Londýně a do toho po sametové revoluci pomáhal s transformací československé společnosti na kapitalistickou. Založil Patria Finance, což je dodnes jedna z nejúspěšnějších privátních investičních bank v republice, z níž vzešlo mnoho výrazných ekonomů a lidí, kteří se pohybují v byznyse a bankovnictví a dodnes mají vliv na chod společnosti. Právě to mě inspirovalo. Že nešlo o nějaký sen, ale o poskytnutou příležitost podpořenou tvrdou prací. A tak jsme zprostředkovali a finančně pokryli první stipendia českým nadějným studentům.
V čem se váš program liší například od Fulbrightových stipendijních programů?
Ty studenty podporují jen po omezenou dobu. Studenty do Spojených států posílá na půl roku, na jeden nebo dva semestry. My jsme se rozhodli, že budeme nadaným a zároveň potřebným studentům hradit celá studia. Podporujeme zájemce o ucelené bakalářské, magisterské nebo postgraduální studium.
O to, jací nejtalentovanější studenti podporu získají, rozhoduje respektuhodná odborná porota, od prvopočátku složená s takových jmen jako například Lukáš Čermák, David Heyrovský, Cyril Höschl, Michal Pěchouček, Vanda Thorne, Hynek Wichterle, ale v porotě jsou už i naši alumni.
Jak se z vašeho pohledu proměňují zájemci o stipendia?
Zvládají daleko lépe sebeprezentaci než tomu bylo v minulosti. Také mluví plynule anglicky a často několika dalšími jazyky jako rodilí mluvčí. Napsat esej a získat doporučení je jen první krok přihlášky, následují náročné pohovory, při nichž se ukazuje, že oproti předchůdcům mají také o něco lepší představu, co zvolené studium obnáší. Už to pro ně není úplný krok do neznáma. To však znamená, že v sobě nemusejí najít velký kus odvahy a odhodlání. To platí stále. Vystoupit z rodinného prostředí, vzdát se úzkých vazeb s přáteli je náročné, ale jak říkají všichni, co už díky našim stipendiím absolvovali, ještě těžší je na školu nastoupit a najednou už nebýt premiantem. Okolo vás jsou najednou stejně talentovaní, ne-li ještě nadanější kolegové. Poměřovat se s nejlepšími je velký nápor na psychiku. Na druhou stranu vás to naučí pokoře. Naprostá většina absolventů říká, že podpora Bakala Foundation jim naprosto změnila život.
Vy máte to štěstí, že jste bydlela v různých částech světa. Jaký vzdělávací model považujete za vás samotnou za ten nejlepší?
Pro mě platí pořekadlo kovářova kobyla chodí bosa. Studovala jsem zde v rodné zemi, v zahraničí mám za sebou jeden speciální program na byznysové škole, který byl věnovaný seniornímu řízení. Ale nestěžuji si, FAMU mi dala obrovský základ a pak už jsem si vzdělání doplňovala různými specializovanými kurzy. Učila jsem se za pochodu. Ukázalo se, že studovat produkci a naučit se, jak se staví tým, jaké to má právní a finanční dopady, jak žádat o peníze, jak uzavírat smlouvy, jak najímat lidi, dodržovat výrobní plán, tak to přináší univerzální zkušenosti přenosné do mnoha oborů a do osobního života nevyjímaje. Příprava dovolené nebo založení firmy? Zase tak velký rozdíl mezi tím není (smích). Stále mě baví zkoušet nové věci. Takže jsem začala studovat psychologii, která s filantropií, politikou, komunikací i mentorstvím úzce souvisí. Správná komunikace je v podstatě půl, ne-li celý klíč k úspěchu, což hodně lidí podceňuje. Abych mohla poskytovat inspiraci, být respektována, aby mi lidé naslouchali, to je um, který si člověk musí osvojit nebo ho minimálně posílit. A nebavím se nyní jen o úspěchu kariérním anebo v médiích, ale i o komunkaci ve vztazích, při výchově dětí.
Jaký vzdělávací systém jste zvolili pro své děti?
Školu nastoupili ve Švýcarsku, po deseti letech jsme zakotvili ve Spojených státech, pobývali jsme ale také v Jižní Africe. Díky covidu jsme se vrátili do Ameriky, takže nejvíce se sžili s americkým systémem. Jsou velmi zvídavé a chodit do školy je skutečně baví, až je to s podivem. Díky tomu, že jsme se často stěhovali, museli přetrhávat a navazovat mnoho sociálních vazeb. Na domácí vzdělávání jsme si netroufli, nejsme jeho příznivci. Naše děti se musely naučit být flexibilní. Se Zdeňkem jsme vnímali, že při daných okolnostech jim musíme zajistit o to větší domácí integritu, aby ji vnímali a také přijímali. Lpěla jsem například na denním rytmu, abychom společně každý den večeřeli a povídali si minimálně dvě hodiny. Dlouho jsme praktikovali i zvyk dívat se společně na vybraný film. Také jsme je během školního roku neuvolňovali ze školy. Když jme potřebovali cestovat, pak se zařizovali tak, aby jeden z nás zůstával doma, střídali jsme se. Pevně jsme dodržovali také jejich mimoškolní aktivity - sporty, jazyky, hru na klavír, na housle i kytaru, což j zase odraz té naší české výchovy a ojedinělé tradice lidušek. Náš program se moc nelišil od programu rodin z rodného Brna. V rodině udržujeme středoevropské hodnoty. Děti ví, že jsou Češi, mají český i americký pas, ale kde je jejich domov? Na to by už měli odpovědět ony. Já razím heslo, že je domov tam, kde jsme my všichni pohromadě.
Vedle stipendijních programů se Bakala Foundation věnuje i dalším aktivitám. Organizuje letní kemp pro začínající novináře, slibným mladým architektům zprostředkovává Kaplicky Intership v renomovaných světových architektonických ateliérech, pořádá workshopy a přednášky, podporuje jednotlivce i organizace. Co mě ve výročních zprávách zvlášť zaujalo, je propagace digitalizace a současně péče o mentální zdraví, což by mělo jít ruku v ruce. Jaké konkrétní kroky nadace v tomto směru podnikla?
Podpořili jsme dva projekty, které souvisely s covidovými lockdowny. Školy nebyly připraveny na online výuku a domácí vzdělání. Intenzivně jsme pomáhali
digitalizaci školních výukových programů urychlit. Podpořili jsme i Člověka v tísni nebo Česko.Digital, současně se spojili se všemi našimi aktuálními stipendisty, kteří zůstali v zahraničí v izolaci a měli problémy s návratem domů, docházeli jim finanční prostředky apod.
Rychlost a efektivita podané pomocné ruky, projevený osobní zájem a záchytná síť s duševním zdravím úzce souvisí. Spojili jsme se i s neziskovou organizací Nevypusť duši, kterou před lety založila naše bývalá stipendistka. Bohužel počet psychologů, kteří by pomáhali rodičům nebo dětem během školních let je stále málo. Naše situace je v tomto opačná od USA. Tam je sice systém zdravotnictví sice daleko méně sociálnější a kvalitnější, ale psychologická péče se nepodceňuje.
Knihovna Václava Havla slaví 20 let. Jak vy jako předsedkyně jejího poradního výboru vnímáte její roli a mění se?
Bylo potřeba reflektovat, že skupina nadšenců kolem Václava Havla, která Knihovnu formovala, tu nebude navždy. Že se musí zajistit, aby odkaz zůstal živý a organizace fungovala dlouhodobě a profesionálně i v budoucnu bez toho, zda zde ještě rodina Václav Havla nebo my jako nejbližší spolupracovníci dál budeme nebo ne. Vytváří se tedy organizační struktura po vzoru mezinárodní dobré praxe podobných institucí , což vedlo k lehké změně statusu. S odchodem Michala Žantovského se uzavřela jedna kapitola, psaná vrstevníky Václava Havla. Nyní Knihovna potřebuje ve vedení novou generaci a začít fungovat pro novou generaci. Fungují internetová televize Havel Channel a interaktivní vzdělávací programy, zásadní je nadále tradice živého setkávání. Havlovy texty a poselství jsou v současné době sílících konfliktů opět velmi aktuální. Pevně doufám, že Česká republika se na své cestě v mezinárodní politice moc neodkloní od toho, co jsme v 90. letech reprezentovali. Že humanismus v nás nebude oslepen. Svět není černobílý, ale neměli bychom ztratit ze zřetele pravidla, pojmenovávat dobro a zlo.
Angažujete se vy sama nějakým způsobem i v zahraničí?
Díky nadaci Bakala Foundation ano, protože ta pomáhá i v Americe, Švýcarsku, Anglii či Jižní Africe. Jelikož jsme byli mezi prvními zakladateli a podporovateli Aspen Institute Central Europe, měla jsem možnost spolupracovat s Walterem Isaacsonem, Karlem Schwarzenberem nebo Madleine Albright. Od ní jsem se toho hodně naučila. Jak funguje politika v Evropě i zámoří, co přinese zvolení Donalda Trumpa za otřesy, že populismus je nový nacionalismus, jak důležitá je rétorika. Velmi ráda jsem s ní diskutovala, jak funguje mezinárodní bezpečnost ve světě. Byla to malá velká žena. Velkou inspirací pro mne byla i proto, že svojí politickou kariéru začala v pozdějším věku, těsně před padesátkou, v době, kdy se jí rozpadlo manželství. Co dokázala a přitom zvládala výchovu svých tří úžasných dcer, to je obdivuhodné. Jak v sobě kloubila matku, ženu a političku, která v drsném prostředí neztratila jemnost a eleganci, projevující se i jejím módním vkusem, přitom v sobě měla pevný hodnotový základ, z kterého neustupovala, to z ní činilo diamant. Po jejím vzoru se pokouším stát se podobou personou. Ženou, na kterou se můžete spolehnout, že se nevyleká, neuhne a má velmi pevný charakter, zároveň je ale empatická, zohledňuje rodinné hodnoty.
Vaše kariéra je značně propojená s aktivitami vašeho manžela. Před časem jste se ale stáhla z obchodních aktivit, nefigurujete už ani v předsednictvu společností a výhradně jste se zaměřila na rozvoj filantropických programů. Co vás k tomu vlastně přimělo?
Praktické důvody. Společných aktivit jsme měli za posledních dvacet let skutečně hodně, včetně postavení Fora Karlín, převzetí vydavatelství Economia, obchodů v Pařížské a dalších byznysů či projektů. Vše vyplynulo z dalšího prodeje a přeskupování rodinného majetku i toho, že jsme se po covidu rozhodli žít v Americe. Zdeněk se tedy nyní stará o finanční zajištění a investice, já o to altruistické, o komunikaci a podílím se samozřejmě dál i na Bakala Foundation programech. Cítím se víc být manažerkou než podnikatelkou. Firmy, které jsem v minulosti založila, byly malé společnosti, jako Česká Miss. Nikdy jsem neřešila miliardový byznys.
Jakým způsobem se zvládáte vyrovnat s vysokým pracovním nasazením a tlakem, který je na veřejně exponovanou osobu vynakládán?
Teď je to jednodušší, protože ve Švýcarsku a Americe mě nikdo nezná. Nové přátele jsem si tam našla bez mediálního zatížení, na druhou stranu nevydržím být anonymní maminkou, neangažovat se. V jihoafrické republice jsem například začala být aktivní v odkazu F. W. de Klarka a v ochraně tamní ústavy.
Odhahuji, že se čtyřmi dětmi byste se bez pomoci asistentů nebo minimálně chůvy neobešla. Kdo je pro vás klíčový?
Asi jako žádná z matek nedokážu definovat, co přesně znamená být správnou mámou. Všechny zapochybujeme, jestli bychom neměli být víc doma nebo naopak méně a víc se realizovat, abychom byli spokojené a pak si to nevyčítaly. Sama mám pocit, že jsem našla takový rozumný kompromis, hodně věci zařizuji po telefonu, emailech nebo Zoomu. Sice jsem denně nevozila děti do školy a ze školy a nebyla na úplně všech představeních a zápasech, ale na zásadních ano. Pravidelně jsem také nevařila večeře, ale s dětmi se při večeři každý den sešla. Přes noc ani víkendy jsme, až na výjimky, nemívali výpomoc. S dětmi jsem vstávala a zvlášť během covidu převzala veškerou péči. Děti vždy věděly, že maminka to řídí a je kdykoli k dispozici a chůva pomáhá.