Každá změna je naděje, říká Michaela Bakala pro E15

Michaela Bakala je jednou z mála Češek, které se rozhodly podpořit změny ve společnosti a obětovat tomu své jméno a veškerý čas. Ve velkém rozhovoru pro E15 magazín s tématem filantropie mimo jiné vypráví o tom, jak ji Madeleine Albrightová přemlouvala, ať svůj pohled na svět uplatní v politice. „Vždy jsem jí ale vysvětlovala, že pracuji tam, kde cítím, že mám vliv,“ říká Michaela Bakala.

Text: Petr Weikert Foto: Tomáš Binter

Co očekáváte, že studenti, které posíláte do světa, přinesou zpátky do Česka? Máme už přibližně 220 mladých lidí, kteří studovali nebo aktuálně studují na vynikajících světových univerzitách a většina z nich se vrací do Česka. Někdo přijde hned po studiích, jiní třeba po krátké pracovní zkušenosti, ale vracejí se často už s představou, kde chtějí působit. Líbí se mi, že přinášejí kritické myšlení a schopnost srovnávat rozdílné přístupy. Často se snaží vracet společnosti, co dostali, ať už ve vzdělání, byznysu, justici, nebo ve zdravotnictví. Například Petr Winkler, absolvent King’s College v Londýně, dnes vede Ústav národního duševního zdraví v Praze, což je v dnešní době klíčový obor. Právě třeba na jeho příkladu vidíme nový přístup, který není v Česku obvyklý, tedy kombinovat obory, které se dříve zdály neslučitelné, jako neurovědy s duševním zdravím nebo fyziku s filozofií.

Jaké hodnoty si tito studenti přinášejí ze zahraničí? Myslím, že jednou z hlavních hodnot je odvaha – odvaha jít do světa a postavit se nové konkurenci. Naši studenti často byli premianty doma, ale v zahraničí jsou jedni z mnoha, což je učí pokoře a vytrvalosti. Tím se stávají realističtějšími v pohledu na sebe a na svět. Také navazují cenné kontakty a pracují po boku světových odborníků, což jim dává obrovský přehled. Jejich učitelé dostávají mezinárodní ocenění, Nobelovy ceny. Nejsou to učitelé, kteří nastoupili před 40 lety do školy a tím to zhaslo.

A kdy bude Česko schopné tyto hodnoty dávat mladým lidem samo? Já už dnes vidím velký posun díky programům Evropské unie, díky otevírání nových oborů a příležitostí pro zahraniční studenty, kteří sem přijíždějí. Česká univerzitní scéna se rozvíjí, vyučuje se v angličtině a nabízíme kvalitní vzdělání, které přitahuje studenty i z jiných zemí. Myslím, že to je výborný krok – spojovat zahraniční zkušenost našich studentů s možností, že i cizinci u nás mohou studovat a pracovat. V září proběhla změna, která se týká nostrifikace diplomů na Univerzitě Karlově. K čemu to pomůže Podepsali jsme memorandum s paní rektorkou Králíčkovou v tom smyslu, že pokud budou moci, pokusí se studenty tím procesem provést za co nejmenších časových a finančních nákladů. Je to vlastně první nakročení k tomu, že se o tématu začalo více hovořit. Chápejte, oni vystudují na nejlepších školách v zahraničí, chtějí například pracovat ve státní sféře a nemohou, dokud není jejich diplom uznaný v České republice. Mělo by to trvat teoreticky 30 dní, může to ale v praxi trvat klidně půl roku. Dokonce se může stát, že jsou nostrifikace zamítnuty. Je to širší problém k řešení na legislativní úrovni. Snad se nám podaří s tím pohnout.

V rámci Bakala Foundation také vedete kurzy pro novináře ze středoevropského regionu. Zvláště klíčové je to pro země, jako je Maďarsko či Slovensko, které jsou v žebříčku svobody médií na 67. respektive na 29. místě. Máte obavy, že tento regionální diskurz převládne i v dalších zemích? Myslím, že je zásadní, aby hodnotu médií a novinářské práce posuzovali odborníci a profesionálové, ne politici. Programy, jako jsou Achillova Data, učí novináře pracovat s investigativními metodami žurnalistiky a podporují je v tom, aby se nebáli věnovat citlivým tématům. Jedním z absolventů tohoto programu byl i Ján Kuciak, což ukazuje, jak velký význam tato naše podpora může mít. Letos se nám podařilo rozšířit záběr Achillových Dat i na Ukrajinu. Za současné kritické situace přijelo na úvodní trénink 7 mladých novinářských nadějí z Ukrajiny, kteří budou pracovat pod vedením skvělých investigativců z The Kyiv Independent.

K tomu se váže i otázka demokracie a přístupu k ní. Vy jste také členkou správní rady v nadaci FW de Klerk Foundation. Ta se zaobírá obhajobou a ochranou jihoafrické demokracie. Vnímáte populistické a nacionalistické tendence ve střední Evropě, USA a dalších částech světa jako nebezpečí pro moderní demokracii? Vnímám to tak. Zatím jsme ale stále ve světě, který je demokratický, i když situace není jasně rozhodnutá. Například v USA, když prezident Trump neuznal svou porážku ve volbách s Bidenem, podkopal důvěru v instituce a demokratický systém. To je problém. Jižní Afrika prošla podobně jako Česká republika revolucí v podobném období, a jejich národním hrdinou byl Nelson Mandela, který strávil 26 let ve vězení. My jsme měli Václava Havla a jsem vděčná, že jsem měla příležitost být u prvního setkání Václava Havla a Frederika Willema de Klerka a vnímat jejich pohled na svět. I když de Klerk byl poslední prezident za apartheidu, byl si vědom nutnosti propustit Mandelu z vězení a předat moc bez krveprolití. Podobně jsme to zvládli i u nás, a to je obrovský úspěch.

Ta situace v Jihoafrické republice je podobná jako v Evropě či USA? I když je dnes Jižní Afrika demokratickou, velkou a bohatou zemí, čelí i problémům, jako je migrace, bezpečnost nebo nezaměstnanost.. Zapomínáme na ni v Evropě i ve Spojených státech, což je chyba. Neměli bychom se přestávat zajímat o oblasti, kde jsme investovali, nebo se pokoušeli o přeměnu autokratických režimů na svobodné společnosti. Bez mezinárodní spolupráce a otevřenosti nebude svět fungovat. Dnes se válka nevede jen fyzicky, ale ekonomicky a hlavně informačně. Proto mi nevyhovuje nacionalistický přístup, který se dnes v některých zemích projevuje. Takové přístupy mohou mít dlouhodobě negativní důsledky pro naše demokracie. Tato mentalita vede k vyhledávání vnějšího nepřítele, aby se odváděla pozornost od vnitřních problémů. To je nebezpečné, jak ukazují příklady Ruska, Severní Koreje nebo některých zemí Blízkého východu. Konflikty často začínají vnitřními problémy a nespokojeností v těchto zemích.

Jak vnímáte to uzavírání se jednotlivých zemí a protekcionismus? Dost negativně. Model, že si sami oplotíme zemi, nikdy nebude dlouhodobě fungovat. Součástí dnešních válek jsou ekonomické a informační zbraně a pokud nebudeme věřit výměně informací, společným ochranným systémům, budeme slabší. Právě proto se mi nelíbí nacionalistické až fašistické tendence, které ve světě rostou. Je to nebezpečná hra s něčím, co podle mě nemůže dopadnout z dlouhodobého hlediska dobře. Když vidíme konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, musíme být jednotní v tom, proti komu se bráníme, kdo jsou naši nepřátelé. Pamatujme si, že to dnes nezačíná vjezdem tanku za hranice. Pokusy o destabilizaci svobodných zemí, které se dnes šíří v některých státech i v Evropské unii, jdou proti demokracii. Matou se pojmy, dezinformuje se a straší. Tady začíná ten konflikt.

Kdo nebo co má zájem na to, na tom, aby se takovýhle styl šířil? Kdokoliv, kdo místo budování vlastní prosperity vidí budoucnost ve vytváření konfliktu. Rusko dostalo obrovskou příležitost svoji společnost vzdělat, zdemokratizovat, jenže toho nevyužilo. Hledání vnějšího nepřítele bere jako řešení svých vnitřních problémů, ať ekonomických nebo společenských. To je přitom ten nejstarší trik, který v důsledku vede k utahování šroubů. Třeba Gruzie byla posledním tématem Václava Havla, které už nestihl osobně naplnit. Připravoval se na její návštěvu a přednášku tam. Pamatuji, jak jsme před 15 lety spolu plakali nad osudem Osetie a Abcházie vytržených z Gruzie a kontrolovaných Ruskem.

V jednom z rozhovorů jste říkala, že předejít tomu všemu je základní úkol pro výchovu, která začíná v rodině. Jak vychováváte své čtyři děti? Jsou v pubertálním věku, snažíme se přistupovat ke každému z nich podobně, i když starší děti tvrdí, že mladší mají výhody. Rodičovství je pro mě velkou příležitostí, protože každý den přináší nové výzvy, a je to vždy o přizpůsobování se a učení. Důležité je, jak se budou chovat k ostatním lidem, partnerům a přátelům, a to se formuje už v dětství.

Jak vnímáte možnosti a privilegia, která dnešní děti mají ve srovnání s vaší generací? Uvědomuji si, že naše děti a vůbec všechny děti ve svobodné České republice dnes mají ohromný dar. Mohou cestovat, mají přístup k informacím, žijí ve svobodné společnosti, mohou poslouchat hudbu, kterou chtějí nebo sportovat. Ne všichni si mohou dovolit všechno, ale pokud člověk chce, má možnost se ke zkušenostem, informacím a vzdělání dostat. Naše děti vyrůstaly jako takoví "mezinárodní obyvatelé" – jsou Češi, Američané, žily ve Švýcarsku i v Jižní Africe. To jim dalo širší pohled na svět, naučilo je přijímat různé kultury, názory a vyznání. Jsme s manželem pyšní, že navzdory všem možnostem, které měly, zůstaly skromné a mají na čem stavět.

Jaký vliv na vás mělo přátelství s Madeleine Albrightovou? Madeleine byla pro mě vždy obrovská inspirace. Je o generaci starší, takže ke mně přistupovala spíše jako ke své dceři. Vedle svého přirozeného šarmu a inteligence měla odvahu a sílu stát si za svým. Přála si, abych i já vstoupila do politiky, ale já jsem jí vždy vysvětlovala, že pracuji tam, kde cítím, že mám vliv. Do poslední chvíle na mě trochu naléhala. Byla velkou bojovnicí s neuvěřitelnou energií – do poslední chvíle psala knihy, přednášela, učila a zůstala inspirací pro nás všechny.

Vy jste do veřejného života vstoupila jako vítězka soutěže Miss Československo v roce 1991. Jak vnímáte proměnu této soutěže a obecně postavení žen v průběhu let? Protože to je jedním z vašich témat a podobně tomu bylo i u Madeleine Albrightové. Pokud zůstanu u miss, tak si myslím, že soutěž krásy by měla zůstat soutěží krásy a nepředstírat něco jiného. V 90. letech, kdy jsem se účastnila, byla krása ještě relativně přirozená – nebylo tolik plastických operací, botoxu ani dalších úprav, které dnes často vidíme u velmi mladých žen i mužů. Věřím, že i dnes je možné krásu hodnotit, ale společnost a sociální sítě vytváří na ženy obrovský tlak. Vidíme sportovkyně, herečky, zpěvačky, influencerky na sociálních sítích či ve společnosti polonahé, přičemž se to neomezuje jen na celebrity. Myslím, že to ženám a hlavně dospívajícím dívkám ubližuje daleko více, než tradiční soutěže krásy.

Jak vnímáte tlak, který na dívky a ženy působí skrze sociální sítě a média? Ten tlak je enormní a cítíme ho všichni. Každý den na naši jedenáctiletou dceru působí média s tím, jak by měla vypadat. Její sebeobraz ovlivňuje to, co se považuje za „in“ nebo „out“, přičemž je to diktováno lidmi, kteří k tomu nemají žádnou kompetenci. Přirozená krása má také své zastánce, ale tento hlas je v menšině. Přitom by soutěž krásy měla být jasně definovaná, stejně jako pěvecká soutěž o hlasu či sport o výkonech. Nevidím nic špatného na tom, že ženy reprezentují krásu a ženský pohled na svět, jen by to mělo být férové a zdravé.

Ve vedení velkých evropských korporací bude muset být minimálně třetina žen. Co si o tom myslíte? Přikláním se k tomu, že postavení žen by mělo růst v přirozeném prostředí. Na druhou stranu víme, že některá nařízení mohou tento proces urychlit a dát ženám možnost, aby si své místo ve společnosti vybudovaly už v rámci svého profesního života. Vidíme, že v určitých profesích, jako je lékařství, už ženy dominují. Důležité je, aby stát vytvořil prostředí, kde mohou ženy, které investovaly do svého vzdělání, uplatnit své dovednosti a vrátit se do práce, aniž by musely volit mezi rodinou a kariérou.

Co by tedy ještě pomohlo zlepšit postavení žen v pracovním prostředí? Podle mě je klíčové podpořit ženy v návratu do práce po rodičovské dovolené. Když investujeme do vzdělání mladých žen, měly by mít možnost tuto investici využít. Dále je tu otázka rovného ohodnocení – stále máme 17 procentní rozdíl v platech mezi muži a ženami na obdobných pozicích. Pokud společnost ženám vytvoří odpovídající podmínky, mohou i ony naplno využít svůj potenciál, a to včetně těch, které jsou třeba samoživitelky. Obdivuji ženy, které dokáží zvládat náročnou kariéru a péči o děti – zaslouží si naši podporu.