Interview s Michaelou Bakala na serveru Proženy.cz

Plánovala jste velkou rodinu? Rodinu jsem mít chtěla, ale otázka byla, zda bude někdo chtít mít rodinu se mnou. Ale pak jsem potkala Zdeňka, který řekl, čím víc dětí, tím lépe. Trochu mě zmátl, protože já už jsem ani nevěřila, že se někdy maminkou stanu. Bylo mi téměř pětatřicet, bylo skoro pozdě začínat. Jenže děti jsme chtěli oba, a tak jsme si řekli, jdeme do toho. Tedy my jsme si to ani moc neříkali, s nadsázkou jsme ty děti rovnou dělali. Náš vztah byl velmi intenzivní od začátku.

Jak si dokáže žena velmi exponovaného muže udržet svoji identitu? Potkali jsme se v době, kdy jsem nepotřebovala být přívěškem někoho, a ani on přívěšek nehledal. Věřím, že kdybych potkala muže v jeho síle a pozici ve dvaceti, tak bychom my dvě možná ani tento rozhovor nedělaly. Těch patnáct let, kdy jsem jako dospělá byla sama za sebe, jsem šla vlastní cestou, odpracovala jsem si každý den a jméno jsem si vybudovala bez ohledu na to, s kým žiji. Takže když jsem potkala úspěšného, o deset let staršího muže Zdeňka Bakalu, měla jsem už dost síly a zkušeností si tu svoji Michaelu udržet. Ale jinak pochopitelně on ovlivňuje určitě mě a já jeho, tak to mají všichni partneři. V tomto ohledu mi nejlepší kompliment vysekly moje kamarádky z gymnázia z Brna. Známe se od čtrnácti let, pravidelně se vídáme. A ty mi jednu řekly, ty ses vůbec nezměnila, pořád jsi ta stejná Michaela.

Máte dvoukariérové manželství, v čem se navzájem doplňujete? Můj manžel je typický muž v tom, že moc věcí úplně nesdílí. Očekává, že já je svou intuicí pochopím a nějak mu porozumím. Zároveň ví, že on si může dovolit snít a brát na sebe určitá rizika, protože našel partnerku, která bude některé věci dotahovat. Snad ví, že se na mě může spolehnout. Umí dát najevo respekt a obdiv za to, co díky setkání se mnou získal, a naopak. Mezi námi je vyváženost a pochopení, že dohromady jsme silnější.

Jste z těch, které počítají vrásky? Nemám čas stárnout, protože jsem pořád součástí nových projektů, setkávám se s mnoha lidmi po celém světě. Uvědomuji si, že s každým dalším setkáním a zkušeností nabývá moje bytí na kvalitě. Z toho plyne, že už to dávno není o tom, jestli dobře vypadám, a zda je to pořád devadesát-šedesát-devadesát. Pro mě je důležité, že se cítím dobře fyzicky a neřeším žádné vážné zdravotní problémy.

Vašim dětem je šestnáct, patnáct, třináct a devět. To musel být docela mazec, když jste v době covidu najednou zůstali všichni doma. Zpočátku to byl docela šok. Náš čas je maximálně organizovaný, hodně kvůli práci cestujeme, máme mnoho společenských povinností, do toho děti a jejich aktivity. Nic z toho najednou nebylo. Mě to ale velmi zklidnilo a sblížilo s manželem i dětmi. Najednou to byla zase maminka, kdo je ráno budil a chystal snídani, uklízel, vařil. Zpočátku jsem sice zjistila, že jsem některé věci ohledně domácnosti zapomněla, ale to jsem samozřejmě nesměla vůbec přiznat! Brzy jsem ale byla zase „na značkách“. Nikam jsme nespěchali a já jsem si znovu uvědomila, že moje priorita je postarat se o děti. Ovšem zároveň nezapomenout na sebe, na nás dva. Aby děti, až v klidu dostudují a vyletí z hnízda, věděly, že mají v rodině pevné zázemí a bezpečí. To ostatní už pak bude na každém z nich.

Jaký je rozdíl mezi dětstvím vás a vašich dětí? A teď nemyslím z hlediska změn ve společnosti. Výchova je v základech hodně podobná. Máme štěstí, že já i Zdeněk pocházíme z rodin, které vyznávaly podobné hodnoty. Díky tomu předejdeme mnoha konfliktům. Někdy se také přistihnu, že když se rozzlobím, používám stejné věty jako maminka, byť jsem je tehdy nesnášela. Já nebudu taková, slibovala jsem si. Teď se slyším - mám dokonce i stejný tón hlasu - a nejde to zastavit.

Vaše děti mají bohaté rodiče. Mohou vůbec pochopit hodnotu peněz? Pořád se nějak pokoušíme, aby věděly… Uvidíme, jak se to nám i jim v životě vrátí. Ale mám pocit, že neberou vše automaticky. Navíc vidí u nás, že máme jiné priority, než být od rána do večera ověšeni šperky, jezdit nejdražšími auty a nechat se obskakovat. Je ale pravda, že je velmi těžké simulovat potřebu. Jak na to, jsem zatím nepřišla.

Myslím, že nejste jediná. Když odmyslím smutné případy opravdu chudých rodin, tak většina dětí má, co potřebuje. A leckdy ještě o dost víc. Těžko jim pak popíšete, jaká to je radost, když dostanete něco, po čem toužíte třeba i několik let. Jak vidno, otázka hodnoty peněz či věcí není jen pro mě, ale obecně pro všechny rodiče. Většina dětí dnes jezdí k moři, mají iPad, iPhone, přístup k internetu, mohou se věnovat koníčkům. Ale co dál? My jsme si s mužem řekli, že naše priorita je vzdělání. Kromě toho vedeme děti k respektu, k otevřené mysli tím, že jim umožňujeme cestovat po světě, žít na různých kontinentech. To je možná nejcennější, co jim můžeme dát. Plus naše zkušenosti. Že jim můžu říci, tak tudy prosím ne, tady jsme to pokazili, nebo toto se mi v životě nevyplatilo.

Nemáte někdy pocit, že toho naše děti vědí víc než my? Jak v čem. Jednoznačně jsou přehlcení informacemi. My, když jsme něco nevěděli nebo potřebovali pochopit, museli jsme za někým na konzultaci nebo do knihovny. To naši potomci neznají, všechno si najdou na jeden klik. Pravda, já už taky k lecčemus potřebuji internet, už si do paměti žádná data neukládám. Co nemám v poznámkách, nevím. Co nemám v kalendáři, neudělám. Všichni jsme si zvykli na to, že máme paměť ne v hlavě, ale v cloudu. Ale stejně je pořád velmi důležité, jak informace umíme „číst“ a využívat. K tomu potřebujeme vzdělání a určité zkušenosti, jinak nám budou k ničemu. Takže ještě v něčem na svoje děti mám. Na druhou stranu, ony mi dokážou poradit s technickými věcmi, nestydím se je požádat, když něco nezvládám. Ony zase vidí, jak se chovám, když potřebuji něco důležitého rozhodnout. Což se děje vlastně každý den.

Z jaké pocházíte rodiny? Tatínek vystudoval vysokou školu zemědělskou, potom chvíli učil a pak skončil v mezinárodním obchodě se zemědělskou technikou. Jeho otce, mého dědečka, poslali v padesátých letech do Jáchymova. Dostal čtrnáct let za to, že bojoval s komunistickým režimem a proti znárodňování. Tatínkovi bylo sedm let, když ho přišli zatknout. Z maminčiny strany to byli ve dvou generacích evangeličtí faráři. Režim jim blízký nebyl, ale stát jim uděloval souhlas k činnosti, faráře zaměstnával a museli se státem komunikovat. Kdo tak neučinil, byl mu sebrán souhlas k činnosti, stalo se to i mému dědečkovi a několikrát se musel stěhovat i s celou rodinou. Měl sloužit státu a zároveň Pánu Bohu, tím se dostával do obrovského klinče. I proto vždycky, když někdo agresivně hodnotí chování kohokoli za minulého režimu, tak si říkám, já bych také mohla být velmi přísná a radikální. Ale kdo ví, jak bychom se zachovali my?